Jako kadeřnice jsem vyslechla nespočet životních osudů. Vlastně i můj život vypráví příběh, který si stále žije svým životem.

A patřím mezi ty šťastné, které jím provází poctivá dávka lásky. Cesta k ní nebyla ale vůbec jednoduchá a nalézt tu pravou mi pomohla až má práce. Všechno začalo jedno květnové odpoledne, kdy se v našem kadeřnictví objevil neznámý muž.

Potřeboval ostříhat

Byl to elegantní člověk, v perfektně padnoucím obleku, na první pohled bylo jasné, že to je pán na úrovni. „Potřeboval bych ostříhat, dámy,“ řekl mé vedoucí. „Ujme se vás tady naše mladá,“ řekla vedoucí a dovedla toho muže přímo ke mně.

Říkejte mi Jakube

Tento pán mě překvapil už na samém začátku. „Ostříhejte mě, jak sama uznáte za vhodné.“ To byl pokyn podle mého gusta. Hned jsem se pustila do práce, zatímco on se rozpovídal a svým důvtipem začal bavit celé osazenstvo kadeřnictví.

Řekl nám, že je ve městě na služební cestě, že je to inženýr z Prahy, ale máme mu říkat Jakube.

Spokojený zákazník

Když se za půl hodiny zvedal z kadeřnického křesla, nebylo pochyb o tom, že ho miluje každá žena v místnosti. „Vypadá to báječně, jste moc šikovná,“ kýval mým směrem.

Měla jsem radost, že je spokojený, ale ještě víc mě potěšilo, když slíbil, že až bude mít za měsíc zase cestu do města, zastaví se. Dorazil opět poslední středu v měsíci.

Následně se opakovala stejná scéna jako minulý měsíc, Jakub vyprávěl a všechny dámy byly okouzleny. A tak to bylo měsíc co měsíc. Když mě během své čtvrté návštěvy pozval po práci na kávu, byla jsem radostí bez sebe.

Za těch pár měsíců jsem měla pocit, že se dokonale známe. A byla jsem šťastná, že on to cítil stejně.

Chtěla jsem ho překvapit

S Jakubem jsme vytvořili krásný pár. Stále jsme se vídali každou poslední středu v měsíci, občas jsme si volali, někdy i vyrazili na krátký výlet. Tak to šlo několik měsíců a já se dmula pýchou, jak úžasného partnera mám. Jen mě mrzelo, že se vídáme tak málo.

A tak jsem se jednou rozhodla, že ho překvapím. Věděla jsem od něj, jak se jmenuje podnik, kde pracuje, a tak jsem si vzala volno, nasedla na vlak a vyrazila do Prahy, překvapit Jakuba v práci.

Nevěřila jsem vlastním uším

Našla jsem to na první dobrou a na vrátnici poprosila vrátného, aby mi mého přítele zavolal. Nemohla jsem se dočkat, jak bude překvapený. Místo toho jsem ale byla překvapená já.

Když jsem vrátnému zopakovala Jakubovo jméno, dočkala jsem se nečekané odpovědi. „Myslíte toho šoféra? To není žádný inženýr, ten tady jezdí s kamionem. Ale dneska má dovolenou, jeho žena slaví narozeniny,“ řekl mi a já zůstala stát jako opařená.

Dokonalá iluze

Jela jsem domů jako zpráskaný pes. Celé se mi to zdálo jako špatný vtip. Jakub mi celou dobu lhal. Nebyl to žádný inženýr na služebních cestách, ale řidič kamionu. A byl ženatý! Teď jsem věděla, že všechno byla jen dokonalá iluze.

Následující středu se Jakub zjevil opět u nás v kadeřnictví. „Já vás zdravím, milé dámy,“ řekl a jako obvykle si to namířil ke mně. Vrátný ho zjevně o mé návštěvě neinformoval, a tak vůbec netušil, že už jsem celou jeho hru docela prokoukla.

Pomsta bude sladká

Měla jsem chuť dát mu pár facek. Najednou mě ale napadlo, že bych mohla využít své profese a vyřídit si to s ním po svém. A tak, když usedl do křesla a zeptal se, co je nového, jsem začala klidně vyprávět, jak jsem si udělala výlet do Prahy.

Bylo legrační pozorovat, jak mu pomalu docházejí souvislosti, potil se v křesle jako na lavici obžalovaných a přitom si ani nevšiml, že mu z vlasů odstříhávám stále delší prameny.

Jako oškubané kuře

Probral se až ve chvíli, kdy mu kolem ucha zavrčela elektrická stříhací mašinka. Než vyděšeně vyskočil z křesla, podařilo se mi vyholit mu na hlavě opravdu „slušivý“ proužek. Zahodila jsem nůžky a za přihlížení šokovaných kolegyň vyběhla ven ze salonu.

Jakub běžel za mnou, všechno mi chtěl vysvětlit. Sliboval, že se rozvede. Já už ale nechtěla slyšet ani slovo. Tohle byl pro mě definitivní konec. Už jsem ho nechtěla nikdy vidět.

Zlomené srdce

Zbyly mi jenom oči pro pláč. Měla jsem zlomené srdce a nechtěla Jakuba už nikdy v životě vidět. A nejspíš by se mi to i podařilo, kdyby se asi o půl roku později sám nezjevil. V montérkách a s čepicí na hlavě bych ho málem nepoznala.

Málem jsem ho nepoznala

Zrovna jsem odcházela z práce a on na mě čekal před salonem. „Mohli bychom si promluvit?” Nepřestával se mi omlouvat a vysvětloval, jak to celé bylo. Jak byl nešťastný v manželství i v práci, a tak si vymyslel pohádku o panu inženýrovi.

Poté řekl, že mě má pořád rád. I já ho měla stále ráda, i když jsem mu zároveň stále chtěla dát pěkných pár pohlavků. Trvalo to dlouho, přece jen jsem ale nakonec nechala nad vztekem lásku zvítězit.

Odpouštěla jsem Jakubovi pomalu a pomalu jsem si k němu zase hledala cestu a budovala důvěru. Nakonec to ale za to stálo. Po té velké lži jsme náš vztah založili jen na pravdě a upřímnosti. A o tom vlastně vztahy jsou.

Ten náš stále trvá a já bych dnes dala za svého manžela ruku do ohně. Jsem velmi ráda, že to tak dopadlo. Můžeme žít spokojeně a v klidu. Co víc si vlastně můžeme přát.

Marie L. (58), Klatovy