S Rudolfem jsme chodili osm let. O svatbě nepadlo ani slovo. Došla jsem k názoru, že si mě nikdy nevezme.

Připochodovaly za mnou jako trestní komando. Babička, máma, sestra. Tvářily se přísně. „Proboha, co se děje?“ zeptala jsem se. Sestra odsekla: „Chceme ti promluvit do duše.“ A jéje! Bylo mi jasné, že se ta věc týká Rudolfa.

„Je to kvůli Rudolfovi?“ broukla jsem. „A kvůli komu asi?“ zaúpěla má sestra Mirka. Máma přikývla a babička těžce vzdychla. „Jaruško, ten mládenec si tě nikdy nevezme,“ pravila smutně. Věděla jsem, že se bude probírat přesně tohle.

Přechozený vztah

S Rudolfem jsem chodila osm let. Šla jsem raději přece jen udělat čaj. „Říká se tomu přechozený vztah!“ ječela sestra, že to bylo slyšet až do kuchyně. Měla pravdu. Ruda bydlel převážně u mě, prala jsem mu, vařila, pekla, žehlila, leč o svatbě ani muk.

Vedl řeči o svobodě. Pod tím si představoval, že bude v úterý chodit na tenis, v pátek do hospody na pivo a na karty a v neděli na fotbal. „S Rudolfem to nemá cenu,“ houkla Mirka. Přinesla jsem konvici s čajem, nalévala a proti své vůli se rozbrečela.

Koukaly se na mě zděšeně. „Proboha, nechtěly jsme tě rozplakat,“ vyděsila se babička. Máma hledala kapesník. „Vyvádíš, jako by byl ten pitomec Ruda jediný chlap na světě,“ vztekala se Mirka. „Rozhlédni se trochu.

Copak se ve tvém okolí nevyskytuje nikdo, kdo by byl fajn? Přemýšlej.“ Utírala jsem si slzy a zoufale vrtěla hlavou. „O nikom nevím,“ vzlykala jsem. „A s Rudou to jde od desíti k pěti. Zrovna jede s kamarády na týden na vodu. Nevezme si mě ani v příštím životě. Je mi šestatřicet, ujel mi vlak.“

Hezký soused

Už dlouho jsem takhle nebrečela. Když jsem později vyprovázela trestní komando ze dveří, zrovna se vracel soused z práce. Přátelsky jsme se pozdravili. „No vidíš,“ šeptala ségra.

„Ten je docela hezký.“ Zavrtěla jsem hlavou: „Má vážnou známost.“ Najednou mě napadlo, že jsem tady tu holku delší dobu neviděla.

Do roka a do dne

Několik dní nato jsme se zase potkali v baráku. „Kdepak máte Rudolfa?“ zazubil se. „A kde vy máte Moniku?“ oplatila jsem mu otázku. Pokrčil rameny: „Sbalila si kufry a odešla za štěstím.“ Po trapné pauze jsme se oba rozesmáli.

„A kam se tak chodí za štěstím?“ zajímalo mě. „Chtěl jsem se Moniky zeptat, ale ona to nejspíš neví, nikdy jsem ji šťastnou neviděl,“ odvětil a pozval mě na kávu. Vypakovala jsem Rudu a svatba s Danem byla do roka a do dne.

Jarka H. (61), Zlín