Následovala jsem toho muže jako smyslů zbavená. Zavedl mě na oslavu, kde jsem usedla za stůl plný divých žen. Byla jsem jednou z nich! Teď se snažím své hříchy napravit.

Rodiče ze mě byli nešťastní, byla jsem jako dítě zlá a škodolibá. Zejména v pubertě si se mnou prožili peklo. „Však ony ti to tvoje děti vrátí,“ říkala mi maminka, a já se tomu smála, protože jsem žádné dítě nechtěla.

Jenže on se osud dostane na kobylku každému! I mně! To když jsem se zamilovala do Richarda. Nechápu, jak se to mohlo stát! Najednou moje srdce vzplálo citem, kterým jsem pohrdala. Těsně před svatbou mi Richarda ale přebrala kamarádka a mně se zhroutil svět!

Kočičí oči

To mi bylo dvaatřicet, seděla jsem doma a bulela do polštáře. Když už jsem to nemohla mezi těmi čtyřmi stěnami vydržet, vyrazila jsem do ulic. Ani nevím, jak se stalo, že jsem se zastavila v zámeckém parku. Seděla jsem u kašny a zírala na vodu.

Najednou na mě padl stín. Zvedla jsem hlavu a spatřila muže. Měl uhrančivý pohled! Jeho kočičí oči se blýskly, když řekl: „Ten srdcebol tě rychle přejde! Pojď, seznámím tě se skvělými lidmi!

Budeš si s nimi rozumět!“ Jako v mrákotách jsem se zvedla a následovala ho. Úplně cizího muže. Dodnes si to nedovedu vysvětlit. Vedl mě do zámecké vinárny, do salonku, kde sedělo kolem kulatého stolu osm žen. Zdálo se, že něco slaví. Já byla devátá.

Sedla jsem si do čela stolu, kde byla volná židle. Spíš křeslo, starobylé. Všude svítily svíčky a vytvářely tajemnou atmosféru. Když jsem si objednala červené víno, teprve jsem si všimla, že ho mají ve svých sklenkách všechny. Muž si sedl přímo proti mě na druhou stranu stolu.

Vítej doma!

„Tak tě vítáme doma!“ řekla jedna z těch žen. Dívala jsem se na ně a měla silný pocit, že je znám. Ale odkud? Roztočil se se mnou celý svět, když se ty ženy chytly za ruce a vtáhly do svého kruhu i mě. Najednou jsem se propadala kamsi do dávné minulosti.

Viděla jsem kotle plné lektvarů, byliny všude kolem. A pak slyšela zpěv jako při mši a dětský pláč. Když jsem se probrala z omámení, tančily ty ženy dokola a muž stál na stole a dirigoval je. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. V noci jsem měla děsivé sny. Sny o všem zlém, co jsem napáchala.

Musím se změnit

A taky o tom, jak mě přivazují ke kůlu na hranici. V tu chvíli, kdy vyšlehly plameny, jsem začala křičet ze spaní tak, až jsem se probudila. Vyskočila jsem z postele, zapálila bílou svíčku a hledala ve stolku křížek, co mi kdysi dala babička.

Až do rána jsem oka nezamhouřila a dušovala se, že tohle už nikdy nepřipustím. Nikdy se s těmi lidmi znovu nesejdu a nebudu pokračovat v tom, co jsem dělala kdysi. Musím se změnit a být dobrá.

Už jsem udělala hodně dobra a ještě udělat musím, abych měla hezkou budoucnost! Věřím totiž tomu, že vše zlé, co se mi stane, je jen trest za hříchy z minulého života. Mám ještě dostatek času vše napravit?

Vím, že odčinit zlo, co jsem napáchala kdysi, nebude lehké. Ještě ale není všem dnům konec!

Alžběta (64), Karlovarsko