Byli jsme šťastní, že nám v našem starém domě udělal majitel konečně výtah. Nikdo z nás ovšem netušil, že se nebude líbit jenom nám – živým.

Když nám pan domácí na domovní schůzi řekl, že budeme mít výtah, nemohli jsme tomu uvěřit. Hlavně my ve vyšších patrech jsme se nemohli dočkat. Bydlela jsem ve čtvrtém patře a každodenní výšlap tam byl pro mě očistec.

V té době jsem navíc čekala dítě, tak jsem se radovala dvojnásobně. Do domu ještě tentýž měsíc napochodovala firma a pustili se do výstavby výtahu.

Nepořádek byl sice po celém domě − prach byl i v bytech, ale nakonec jsme se dočkali. Výtah byl moc pěkný! Takový moderní! Jenže asi dva měsíce poté, co se poprvé slavnostně rozjel, se začaly dít divné věci.

Nepřeháněla

Žárovky ve výtahu blikaly jako o život, nevěnovali jsme tomu zprvu ale velkou pozornost, přisuzovali jsme to tomu, že firma udělala něco špatně.

Jenže pak mi sousedka vyprávěla, jak si jela pověsit na půdu prádlo, světlo ve výtahu zničehonic zhaslo − a když se rozsvítilo, měla vyprané prádlo vyházené z koše na podlahu. Ve výtahu přitom byla sama.

„Někdo se tam navíc tiše chechtal, na mou duši, já to slyšela, Marcelko,“ vyprávěla mi celá vyděšená. Její pes prý nechce výtahem jezdit vůbec. Musí s ním chodit po schodech. Myslela jsem si, že sousedka přehání.

Kdoví, co slyšela, a jak zapracovala její fantazie? Krátce nato jsem se ale sama přesvědčila, že ve výtahu se děje cosi podivného. Jako by tam s námi jezdil ještě někdo další, koho naše oči nedokázaly spatřit. Manžel mě tehdy přivezl čerstvě z porodnice s malým Kubíčkem.

Bydlí tu strašidlo

Už když jsme jeli výtahem a světla opět zablikala, měla jsem pocit, že se kdosi dotkl malého v peřince. A ten se zničehonic rozplakal! Úplně mi přeběhl mráz po zádech. Od té doby jsem se výtahem bála jezdit sama!

Číhala jsem vždy, až někdo pojede, abych se svezla s ním. Tak jsem se jednou sešla v přízemí u výtahu s desetiletým Adámkem z pátého patra. „Tady bydlí strašidlo!“ povídá mi najednou ten kluk.

„Jak to víš?“ zeptala jsem se. „Snědlo mi svačinu!“ žaloval. „Už nejezdím výtahem sám, ale čekám, až někdo pojede se mnou!“ Už jsem se nesmála.

Temný stín

Divné věci se tam děly dál. Člověk si ale musí nějak poradit. Musela jsem výtahem jezdit s kočárkem, dítětem a s nákupy. Když se mi syn vždycky po zablikání světla ve výtahu rozplakal, bylo jasné, že mu duch něco provedl.

A jak máma přemýšlí ve dne i v noci, jak své dítě ochránit, napadlo mě duchovi, který byl asi hladový, něco nabídnout. Takové mýtné za to, že se vezu výtahem.  Tehdy, když mě ten nápad osvítil, jsem měla v tašce hroznové víno.

Utrhla jsem několik hroznů a řekla: „Musíš mít asi hlad, viď? Něco pro tebe mám!“ Žárovka ve výtahu zhasla a já pocítila lehké škubnutí v ruce. Hrozny mi z dlaně zmizely. To bylo prvně, co se Kubíček ve výtahu nerozplakal.

Když přišly Vánoce, nabídla jsem duchovi cukroví. A tehdy jsem měla dojem, když žárovka zhasla, že jsem na okamžik spatřila temný stín dívčí postavy!

Marcela (67), Brno