Jel jsem za svými rodiči do jedenáctého patra, když se výtah porouchal. V rohu se náhle objevila temná postava. Stála a nic neříkala. Pak mě náhle vyhodila z výtahu ven.
Zmáčkl jsem tlačítko a přivolal si výtah. Než přijel, obkroužily mě vzpomínky na dětství, které jsem v okolí paneláku, kde žili mí rodiče, strávil. Uplynulo už třicet let od doby, kdy jsem se odstěhoval a začal samostatně svůj život.
Vstoupil jsem do prázdného starého výtahu, jehož kabina se za ta léta snad ani trochu nezměnila, a zmáčkl po paměti poslední, jedenácté patro. Výtah se dal do pohybu. O pár vteřin později se však náhle zastavil…
Tvář ve tmě
Ocitl jsem se v dokonalé tmě. Jako horník při závalu. Okamžik jsem čekal, co se bude dít. Přilepil jsem bříško prstu na svítící tlačítko zvonečku. Výtahovou šachtou se rozlehlo vytrvalé zvonění. Pak tlačítko zhaslo a nastalo ticho.
Připadal jsem si jako bych se ocitl v nekonečném vesmíru, kde vyhasla poslední hvězda. Pak se výtah znovu rozjel. Avšak tma zůstávala. Nebyla to plynulá jízda, spíše drobné poskakování, při kterém světlo nad mojí hlavou prskalo jako naštvaná kočka.
Mohl jsem být tak v pátém patře, když se výtah znovu zastavil. Při zablikání světla jsem v protějším rohu výtahu spatřil lidskou postavu! Vykřikl jsem hrůzou a uskočil tak, že jsem se bouchl zády o dveře výtahu. Světlo vzápětí definitivně zhaslo.
Postava a její tvář zmizely v nastalé tmě. Výtah poskočil a rozjel se pomalu, jako by se rozmýšlel, zda se mu vůbec chce stoupat do horních pater. Světlo znovu zablikalo, míjeli jsme šesté patro a já opět spatřil vedle stojícího muže. To se pak opakovalo v každém patře.
Přede mnou se objevovala tvář s vypoulenýma očima a zase mizela. Byl jsem strnulý hrůzou, neschopný slova jsem se tiskl ke stěně výtahu. Až v předposledním patře se výtah zastavil zcela. Desáté poschodí. Rodiče bydlí o patro výš. Skočil jsem ke dveřím a chtěl je otevřít.
Vystrčil mě ven
Marně jsem ale dveřmi lomcoval. Nehnuly se. Mačkal jsem poslední tlačítko po paměti jako blázen. Snad jsem i něco křičel. Temná postava se odpoutala od rohu, ve kterém byla namáčknuta.
Vznášela se ve výtahové kabině jako pouťový balonek, až se dotkla dveří, které se v tu chvíli otevřely. Ocitl jsem se na chodbě ani nevím jak. Vzápětí se výtahová kabina utrhla a padala dolů jako obří balvan. Přitiskl jsem se ke stěně chodby a zavřel oči.
Rána, kterou jsem slyšel, rozezvučela v panelovém domě snad každý centimetr betonu. Myšlenka, že bych se ve výtahové kabině nacházel, byla jako bodnutí sršněm! Ten neznámý z výtahu mi zachránil život.
Později jsem se od rodičů dozvěděl, že před několika lety už se výtah utrhl a v něm zahynul muž. Ten neznámý ve výtahu, který mě donutil vystoupit, byl možná duch toho zemřelého. A byl tam proto, aby mi zachránil život. Pravdu se asi nikdy nedozvím.
Petr (57), Pardubice