Když jsem ztratila oba rodiče, rozhodla jsem se sbalit svých pět švestek, jít o dům dál a snažit se zapomínat na dětství. Nebylo totiž šťastné.
Desítky let jsem bojovala o lásku, ale marně. Už jako maličká jsem si uvědomovala, jak moc potřebuji, aby mě nejbližší měli rádi, ale něco tam skřípalo. Matka se pokoušela hrát si na harmonický domov, ale zdaleka ne vždy se jí to dařilo.
Byli jsme čtyři: máma, táta, Katka a já. Všechno se vlastně točilo kolem táty, všechny tři jsme k němu nábožně vzhlížely, byl to náš bůh, náš ideál na žulovém podstavci.
Jarní louka
Jenomže táta byl umělec, do sebe zahleděný malíř, a času měl jako šafránu. Malířem byl ještě ke všemu pouze ve svém volném čase, živil se jako prodavač v místním železářství. Veškeré praktické starosti ležely na máminých bedrech.
Táta po práci zamířil do svého, jak říkal, ateliéru, což byl kamrlík v nejvyšším patře jednoho z nedalekých činžáků, kde tvořil. Mně se jeho obrazy nesmírně líbily, jeden, jarní louku s pampeliškami, namaloval jen pro mě. Katce jich ovšem daroval nejmíň šest.
V boji o jeho přízeň jsem zaujala smutné poslední místo, nepopulární bronzovou medaili. A možná ani tu ne. Máma byla slabá. Tak moc usilovala, aby si jí táta víc všímal, že sem tam zapomínala na všechno ostatní.
Pozorovala jsem, jak bývá věčně nalepená na zrcadlo, starostlivě kontroluje vrásky, donekonečna se maluje a češe, obíhá prodavačky, aby jí nechaly pod pultem pěknou halenku nebo letní šaty.
To všechno kvůli tátovi, v jehož ateliéru se věčně válely prázdné flašky, či dokonce zapomenuté dámské prádlo, které naší mamince rozhodně nepatřilo.
Když se mu podařilo uspořádat v předsálí zdejšího kulturáku výstavu, slavil to s kamarády a pochybnými ženštinami týden. Doma pak zas týden spal, když předtím opatřil železářství cedulí pro nemoc zavřeno.
Máma přecházela po kuchyni ubrečená, nejspíš zase získala důkaz o další milence. Byly chvíle, kdy jsem se děsila, že táta zapomene třeba i moje jméno a zavolá na mě nějakým jiným. Byla jsem pro něj vzduch.
O dům dál
Katku alespoň bral na vědomí, občas pohladil nebo se zeptal, co nového ve škole. Mě přezíral. Máma se starala, abych neměla hlad a netlačily mě boty, ale v hlavě měla jen tátu.
Když jsme s Katkou dospívaly, začala se s námi k mé hrůze bavit jako s nějakými kamarádkami. Nechtěla jsem to poslouchat. „Tak hlavně, holčičky, aby se konečně polepšil. A aby od nás neodešel,“ říkávala.
A když si našel další ženskou, brečela nám na rameni a nabádala nás: „Radši se, holky, nevdávejte. Nebo budete nešťastné jako já.“ Táta se ani nepolepšil, ani od nás neodešel.
Proč by taky odcházel, když mu doma nic nechybělo, bylo o něj vzorně postaráno a tolerovalo se mu úplně všechno. Zemřel předčasně, na játra, jak si šeptaly ženské ve frontě v mlékárně.
Veškeré svoje obrazy rozdal milenkám, a tak mi zbyla jen ta jarní louka s pampeliškami. Stěhuje se všude se mnou. Někdy si s ní povídám. Říkám jí tati. Vlastně dnes už ne, protože jsem se dozvěděla, že to můj biologický otec nebyl.
Mladší Katka byla jeho, já ne. Vlastně mi to dával najevo odmalička. Máma mi to prozradila, až když z tohoto světa odcházela. Tehdy jsem se dozvěděla i jméno svého skutečného táty. Bylo toho na mě nějak moc.
Mámina smrt a zjištění, že táta nebyl můj táta, byly skutečnosti, které mě tehdy dost semlely. Když jsem se alespoň částečně vzpamatovala, řekla jsem si, že je čas jít zas o dům dál.
Zavírám
Sbalila jsem si svých pět švestek a zmizela z důvěrně známých míst jinam. Asi nebyla náhoda, že jsem kráčela po stopách biologického otce. Rozhodla jsem se hledat a najít své kořeny, i kdybych měla zaplatit duševním zdravím, či lépe řečeno tím, co z něj zbylo.
Hledání kořenů mě přivedlo do zastrčené pohorské vesnice, která si marně hrála na městečko. Pronajala jsem si omšelý pokoj a hned si na stěnu pověsila louku s pampeliškami. Byla jsem osamělá, až z toho mrazilo.
Sehnala jsem si práci v zahradnictví, během sázení kytiček má člověk hodně času přemýšlet. Návštěvu hostince jsem odkládala, sebrala jsem odvahu asi až po čtrnácti dnech.
V malém, zakouřeném lokále dva strejcové nadávali na vládu a u výčepu myl půllitry zachmuřený tmavovlasý chlapík. „Víno?“ podivil se výstřední objednávce. „To tu nikdo nepije. Ale podívám se.“ Byl málomluvný a nevrlý.
Mlčky mi přinesl sklenku mizerného bílého vína a dál si mě nevšímal, poslouchal rádio, v němž komentovali nějaké fotbalové utkání. Připadalo mi, že má laskavé oči, ale možná jsem si to jen namlouvala. Ostatně co je to za člověka, když odešel od ženy s miminkem?
Strejcové před desátou poslušně zmizeli. „Zavírám,“ sdělil mi úsečně. Seděla jsem dál. Mírně zdvihl obočí. Těžko říct, co si myslel.
Prolhaná lhářka
„Nechce se mi domů,“ pípla jsem. „Jsem tu nová a cítím se sama.“ Pokrčil rameny, jako by mu to bylo nekonečně fuk. Pak si ale natočil pivo a přinesl si ho ke mně. Něco jsem z něj přece jen vytáhla. Žije tu už roky. Sám jako kůl v plotě.
Ne, žádné děti nemá, a zaplať pánbůh za to, neměl by na ně nervy. Chodila jsem pak za ním do hospody každý večer, až jednou nepřátelsky zavrčel: „Tak a teď mi povězte, co má tahle komedie znamenat.“ Odpověděla jsem:
„Jsem vaše dcera.“ Jen polkl a vytřeštil oči. Sedl si, nedokázal stát. Zuřivě vrtěl hlavou, jako by mi nevěřil. „Jak jste mohl opustit miminko v kočárku?“ hlesla jsem. Zařval a uhodil pěstí do stolu, až sklenka vína nadskočila: „To vám řekla?
Lhářka jedna prolhaná! Utekla mi za chlapem, nějakej zatracenej umělec to byl. Maloval prachbídně, amatér! A tobě bylo půl roku. Zlomilo mi to srdce. Zničilo mi to život, abys věděla.“ Seděl s hlavou v dlaních. Utíral si slzy. Třásla jsem se jako list.
Potom mě vzal za ruku a řekl mi jménem, které jsem mu, jak jsem si uvědomila, doteď neprozradila. „Je ti čtyřiatřicet,“ vzdychl vzápětí. „Ale vypadáš mladší.“ Jaksi samozřejmě jsme se, když zamkl hospodu, vydali k němu domů.
Bydlel v hezké vilce, opravil si ji vlastníma rukama, ukazoval mi fotku, jak kdysi vypadala, byla to ruina. Povídali jsme si až do rána.
Celý život
Přinesl z půdy krabici se starými, černobílými fotografiemi, většinou značně zažloutlými. Prohlíželi jsme si je, přiznal, že se na ně desítky let neodvážil podívat.
S očima plnýma slz jsem hleděla na sebe v mámině náručí, vedle se pyšně usmíval on, tmavovlasý vousatý fešák, pyšný táta, o něhož mě máma nemilosrdně oloupila. Z fotek bylo zřejmé, že se o mě dojemně staral, koupal mě, přebaloval, vozil v kočárku.
„Málem jsem to nepřežil,“ vzdychl. „A abych řekl pravdu, čekám na tebe celý život. Jen jsem nevěřil, že se někdy dočkám.“ Div jsem si oči nevyplakala, když jsem poslouchala tohle jeho nekonečně smutné vyprávění. A překvapením ještě nebyl konec.
Hned když jsem přišla, uviděla jsem, že táta má vlčáka. „Jé, ty máš psa,“ zaradovala jsem se. Přála jsem si ho od dětství, pochopitelně marně. Vlčák na mě neštěkal, nechal se hladit a obejmout. „Poznal, že patříš do rodiny,“ poznamenal táta a oči se mu leskly.
Růže pro tebe
Leč jak jsem již zmínila, překvapením nebyl konec. Ráno se otevřely dveře do obýváku a čísi hlas řekl: „Ty tady někoho máš, Bohoušku?“ Ze sousedního pokoje sem vešla stařenka o holi. Oči se mi rozšířily úžasem.
Vše nasvědčovalo tomu, že jsem sice byla do včerejšího večera osamělá až běda, ale dnes ráno mám tátu, babičku a psa. Bála jsem se, že se mi to jenom zdá a že se z toho snu probudím a budu zase nešťastná. „To je tvoje vnučka, mami,“ poznamenal stručně.
Hůl jí vypadla z ruky a oči se jí zaleskly. I ona mě záhy oslovila jménem. Vletěla jsem babičce do náruče. „Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná,“ řekla jsem. „Já taky ne, zlatíčko, myslela jsem, že se tě už nikdy nedočkám,“ šeptala.
Vzali mě pak do zahrady a pochlubili se záhonem nádherných, rudých růží. „Pěstoval jsem je pro tebe,“ řekl táta. „Doufal jsem, že je jednou uvidíš.“
Táňa (63), jižní Čechy
