Blížil se květen. A v květnu se přece všichni musí zamilovat! To je téměř povinnost. Však se to taky každému podaří – kromě mě.
Byla jsem tenkrát plná hořkosti a hněvu. Holky z naší třídy 3. B střední ekonomické školy normálně chodily na rande, považovalo se to za samozřejmost, a já byla jako kůl v plotě.
Jen jsem si psala s vojákem, a to mi ještě jeho adresu přenechala spolužačka, které se nechtělo pořád smolit dlouhé dopisy.
Už s někým chodíš?
„Dávám přednost praxi,“ sdělila mi jedovatě. „No a ty piš.“ Jenomže co psát někomu, koho vůbec neznáte? Pochybuji, že ho sáhodlouhé popisy přírody (jednalo se o skupinku břízek a javorů za nimi), na kterou hledím z okna, bavily.
Ale chudák voják je nejspíš vděčný za cokoli, říkala jsem si. Neustálé dotazy okolí: „Tak co, Hanko, už s někým konečně chodíš?“ mě už vážně dost deptaly. Dorazilo mě, když se zeptal i děda.
Kde se seznámit?
„Vždyť je mi teprve sedmnáct, dědo,“ odpálila jsem ho. „No tak to máš nejvyšší čas,“ odvětil stařešina rodu k mému úžasu. Nechápala jsem, kde a jak se holky seznamují, kde prostě berou ty nápadníky.
Když jsem se nad tím zamyslela a vybavila si veškeré detaily, došla jsem k závěru, že seznámení je v mém případě utopie. Nebylo s kým.
Ráno cestou do školy jsem potkala jen obecního blázna Dalibora, pak dědu Kučeru, jak jede s kárkou buďto do lesa na klestí, nebo na nákup.
Řidič autobusu, do kterého jsem za návsí pravidelně nastupovala, byl proslulý sexuální loudil, který lákal dívky, aby s ním zůstaly na konečné, až všichni vystoupí. A tak zoufalá, abych na jeho návrh přistoupila, jsem zase nebyla.
Co se týká kluků ve třídě, byli tam jenom čtyři. Jeden vypadal spíš jako holka, druhý mluvil pořád o nemocech, třetí vážil devadesát kilo a ten poslední byl syn naší ředitelky a donášel. Jak říkám, nebylo kde brát.
Všude kolem zamilované dvojice
Skoro jsem už propadala zoufalství. Jaro bylo v plném proudu, ze zahrádek zářily krokusy, u rybníka zlátly blatouchy, stále častěji jsem potkávala za ruku se držící zamilované dvojice a připadalo mi, že zadaná děvčata na mě pohlížejí s výsměchem.
Ale jednou na mě k mému úžasu před barákem čekal, řečeno slovy mé babičky, urostlý, švarný jinoch.
Nečekané souznění
Byl to ten voják, s nímž jsme si psali. Hrozně se mu líbily moje dopisy, zejména ty dlouhé popisy krajiny, kterou vidím z okna. Říkal, že jsem romantická a že moje listy jsou pro něj jediná radost v šedi vojenského životu.
Uvědomila jsem si, že vlastně také ráda čtu, co mi napíše. A tak mi láska nakonec vykročila do života úplně nečekanou cestičkou.
Hana S. (61), Kroměříž
