S kamarádkou jsme si v našem parku povídaly o vnucích a přípravách Vánoc. Najednou si k nám přisedla cizí žena. Kamarádka ji ale neviděla.

Já i můj muž jsme byli vždycky aktivní, hodně jsme cestovali a vedli k takovému životu i naše děti. Když jsme nastoupili do důchodu, snažili jsme se dál alespoň trochu sportovat. Manžel ale před pěti lety zemřel na mrtvičku a já zůstala sama.

Měla jsem však své děti, vnuky a taky skvělou kamarádku Soňu. S tou jsme vyrážely do divadla a taky se každý den sešly v parku na lavičce a povídaly si. Obě jsme si pořídily pejska, aby nás nutil pravidelně vyrazit z domova.

Moje fenka Mia mi ležela oddaně u nohou od rána do večera a poslouchala mé nářky i názory a tvářila se, jako by mi rozuměla.

Vyšla z mlhy

Také Soňa měla fajn fenečku Jiřinku, oba naši čtyřnozí mazlíčci si skvěle rozuměli. Ta podivná věc se stala před rokem, bylo někdy koncem listopadu, ale byl zrovna krásný slunečný den. Seděly jsme na naší oblíbené lavičce v parku a zapovídaly se.

Naše fenky si spolu hrály opodál. Vůbec nám nebyla zima a domů se nám ještě nechtělo. Povídaly jsme si o tom, co všechno chystáme na Vánoce, jaké dárky už máme a jaké jsme si vyhlédly. Také jsme zavzpomínaly na naše muže, kteří tu už nebyli.

Ano, i na hřbitovy musíme zajít! Tak se to naše povídání stočilo k nebožtíkům, k mé mamince a pratetě, i Soňa vzpomínala. Ani jsme si nevšimly, že se najednou setmělo a zvedla se mlha. Pomalu nás obtáčela v kruhu, který se blížil k nám.

Najednou se naše fenky rozštěkaly. Obě zíraly do jednoho místa – mezi stromy. Z mlhy se tam vynořila postava dívky v dlouhém plášti, která zamířila rovnou k nám. Došla k prázdné lavičce naproti, a tam se posadila. Rukama si zakryla obličej, jako by plakala.

Pozorovala jsem tu nešťastnou ženu a pak si po chvilce řekla, že by bylo vhodné se jí zeptat, co se jí stalo?

Nikdo tam nesedí

Naklonila jsem se kupředu a řekla nahlas: „Co se vám stalo, slečno?“ Soňa vedle mě zmlkla, podívala se na mě nechápavě a pak směrem, kam jsem hleděla. Žena v plášti zvedla hlavu, naše oči se setkaly.

Soňa se mě zeptala, na koho to mluvím, protože nikoho nevidí. Já jí odpověděla, že přece na tu dívku , která sedí na protější lavičce. I naši psi na ni upřeně hleděli. Soňa ale tvrdila, že je lavička prázdná. „Nikdo tam nesedí,“ opakovala.

Byla jsem paralyzovaná a neschopna pohybu ani slova. Dívka se zvedla a vykročila směrem ke mně.

Mrazení v zádech

Posadila se vedle mě, obličej měla bílý a neuvěřitelně smutné oči. Byla v nich velká prosba o pomoc. Já ale nevěděla, co udělat. Byla jsem ochrnutá hrůzou a také chladem, který z jejího těla sálal. Cítila jsem mrazení v zádech.

Mlčky jsme se dívaly vzájemně do očí, pak si ta dívka znovu skryla tvář do dlaní, vstala a šla pryč. Vyděšená Soňa mi chtěla volat doktora, prý že mám vidiny. Já ale věděla své, vím, že to nebyla žádná halucinace.

Ptala jsem se sousedů, jestli v parku někdy nějaká mladá žena nezemřela násilnou smrtí. Nikdo se nic nepamatuje. Přesto jsem u lavičky zapálila na Dušičky svíčku. A totéž udělám i na Vánoce.

Anežka (73), Tábor