Ten pergamen jsem měl doma už dávno, získal ho kdysi můj otec. Jeho tajemství musím odhalit. Udělám pro to všechno! Věřím, že už jsem blízko…
Stoupali jsme pomalu vzhůru. Dřevěné točité schody pod našimi kroky skřípaly jako rozladěné pianino. V našich uších rezonovalo dvanáct úderů věžních hodin. Všechno vypadalo strašidelně.
Nesl jsem klec s holubicí, která měla zatřepetáním křídel zvěstovat, že bylo navázáno spojení s duchem templáře. Ti vlastnili kdysi zdejší hrad, z něhož zbyly jen ruiny.
Poklad
Vystoupali jsme do horního patra věže. Tenhle bizarní příběh začal už hodně dávno. Během světové války nalezl můj otec v jedné francouzské modlitební knížce část pergamenu, na kterém bylo napsáno, že je na zdejším hradě templářský poklad.
„Světec a Pravda ti ukážou cestu!“ stálo tam. Templáři vlastnili několik objektů i na našem území. Tito původní strážci poutníků k Božímu hrobu získali obrovské bohatství, které však byli nuceni schovat, když byl jejich řád zrušen.
Tehdy vzniklo po celé Evropě hodně pokladů. A jeden z nich měl být odkryt právě tuto noc. Navázal jsem kontakt s člověkem, který se vyznal v seancích. V prostorách starého hradu bylo hrobové ticho.
Třetí muž, který měl tvořit médium, se brzy ocitl v transu. Holubice zaklepala křídly a já ve stejné chvíli pohlédl na měsíc, který tvořil naší seanci pohádkovou kulisu. Paralyzoval mě strach.
Duch promluvil
Prostřednictvím média promluvil hlas strážce tajemství templářů: „Vidím truhlici, která se ke mně blíží. Ruka v železné rukavici sahá do truhlice a vybírá hrsti zlaťáků. Teď už jich leží na stole celá hromada.
A tu se k pokladu vztahují jiné ruce – mají drápy a na nich chlupy, jsou nestvůrné.
Ruka v rukavici bere zlaťáky a sype je zpátky do truhlice. Velitel stráží pokladu je rytíř a leží v rakvi!“ Templářův hlas skrze médium utichl a odborník na seance spokojeně přikývl. Mně trvalo ještě několik minut, než jsem se z toho zážitku vzpamatoval. Více templáři neprozradili.
Seance trvala jen krátce. A tu se ozvalo osm těžkých úderů, které zasáhly vnější část věže. Jako by někdo velkou palicí bušil do zdiva. Dostali jsme strach a dali se na úprk.
Seance, byť byla strašidelná, mi žádné vodítko k pokladu, po němž jsem tolik toužil, nedala.
Přesto jsem byl rozhodnutý dál pátrat. Prohledal jsem celé okolí hradu. Stále jsem nerozuměl textu na starém pergamenu, netušil jsem, kde najít světce, a jak ho spojit s pravdou.
Světce jsem našel
Až přišel významný den. Slunce pražilo jako by chtělo svět ugrilovat. Usedl jsem celý schvácený pod mohutný dub nedaleko starého hradu a vyzul si boty i ponožky. Nohy jsem natáhl do ledového potoka a zahleděl se před sebe.
Spatřil jsem vyvrácenou kapličku, na které byl stěží rozeznatelný obraz. Svatý Celestin klečel zbožně před jakýmsi zjevením, na kterém bylo napsáno VERITAS čili v latině pravda. Světec a Pravda! Vyskočil jsem, jako by mě bodla sršeň, a pustil se do obhlídky toho místa.
Pozval jsem dokonce proutkaře, kteří objevili nedaleko kapličky podzemní chodbu, ale po pokladu nebylo ani památky. Přesto se nevzdávám. Možná, že stojím jen krůček od rozkrytí celého tajemství templářů na Moravě!
Petr (57), Pardubice
