Neměli bychom litovat něčeho krásného, co jsme prožili, i když to dopadlo jinak, než jsme si původně přáli.

Byla jsem vždycky spíše uzavřená a nepříliš společenská. Zatímco moje spolužačky vymetaly diskotéky a bary, já chodila spíše po výstavách, divadlech nebo jsem vysedávala v parku či kavárnách s knížkou v ruce.

Zájem o umění

Po gymnáziu jsem šla studovat dějiny umění. Hodně mě zajímalo výtvarné umění. Nejvíc ze všeho mě zajímalo malířství.

Dokázala jsem dlouhé hodiny obcházet galerie, listovat monografiemi umělců, ale marně jsem hledala někoho, s kým bych tyto akce mohla navštěvovat a také s kým bych si o předmětu svého zájmu mohla povídat.

Sympatický profesor

Mezi naše vysokoškolské učitele patřil i Marek, zhruba třicetiletý docent. Ten si po nějakém čase mého velkého zájmu o výtvarné umění všiml. Většina studentek do něho byla zamilovaná. Nedivím se. Byl atraktivní, měl charisma, působil přátelsky.

S dívkami ale neflirtoval. Jednoho dne mi po přednášce řekl, že by mi mohl půjčit nějakou další literaturu. Pozval mě k sobě do kabinetu, na což jsem nejprve hleděla nedůvěřivě. Ujistil mě však s nadhledem a vtipem, že rozhodně nemá žádné postranní úmysly. A skutečně jsme pak dvě hodiny debatovali jen a jen o malířích.

Tajná láska

Nezůstalo jen u tohoto jednoho povídání. Sešli jsme se několikrát a pak mě Marek pozval i na jednu vernisáž, kterou měl jeden jeho kamarád. Tam mi poprvé řekl, že mi to moc sluší.

V tu dobu už jsem do něho byla dávno tajně zamilovaná, ale nikomu bych to nepřiznala. A rozhodně jsem si netroufala udělat další krok.

Toužila jsem po něčem víc

Po vernisáži mi Marek navrhl, abychom si šli sednout ještě někam do vinárny. Bylo mi s ním moc příjemně a ve skrytu duše jsem toužila, aby se mezi námi rozvinulo něco víc, proto jsem souhlasila. Vypili jsme toho dost.

Přála jsem si čím dál tím víc, aby ten večer pokračoval ještě někde jinde. To přání se mi splnilo. Když jsme vycházeli z vinárny, chytil mě Marek za ruku a podržel ji ve své.

První společná noc

Srdce mi divoce tlouklo, měla jsem rozpálené tváře a nebylo to pouze tím vínem. Sám Marek pak řekl, že by rád se mnou byl až do rána, ale současně, že nechce nic mezi námi pokazit. Nechtěl mě svést, dal mi na vybranou. A já si vybrala. Strávili jsme spolu noc. Nádhernou noc.

Spolu každou volnou chvíli

Následující měsíce ubíhaly jakoby mimo mě. Ocitla jsem se mezi láskou k vyučujícímu a povinnostmi, mezi touhou a pravidly. Setkávali jsme se denně, v kabinetu rozhovory o slavných obrazech vystřídaly polibky a objetí.

Přes noc jsme byli v jeho bytě a přes víkendy jsme podnikali výlety, na kterých jsme si užívali nejen galerie.

Zdrcující skutečnost

Do konce studia mi zbýval rok a věřila jsem, že potom už se nikdy nebudeme muset skrývat. V milostném opojení jsem neměla ani tušení, že je Marek ženatý. Zjistila jsem to, až když se vrátila jeho žena, také vysokoškolská učitelka, z dlouhodobé stáže v cizině.

Bylo to jako bodnutí nožem do srdce. Zhroutil se mi svět. Marek nic nezapíral, ale bylo jasné, že náš vztah skončil. Nemusela jsem pak moc trpět, protože přešel na jinou univerzitu, a tak jsem ho neměla alespoň každý den na očích. Doufala jsem, že dojde na ono známé přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“.

Našla jsem hodného muže

A čas skutečně mé rozbité srdce vyléčil. Po dokončení studia jsem se seznámila s Alešem, vdala jsem se za něj a spolu jsme pak měli dvě děti. Snažila jsem si vážit toho, co mám, a na Marka moc nevzpomínat.

Svoji lásku k malířství jsem v manželství nesdílela, ale jinak byl můj muž moc hodný a báječný. Na výstavy jsem ale dál chodila sama. A pak se to stalo – třicet let po získání diplomu jsem Marka potkala znovu.

Vlastně jsem si to asi i podvědomě přála, protože se jednalo opět o vernisáž toho jeho kamaráda. Jeden druhého jsme poznali okamžitě. Nejprve jsme se trochu styděli se k sobě přihlásit. Ledy nakonec prolomil Marek.

Dali jsme se do řeči a já se dozvěděla, že je už léta rozvedený a žije sám. Měla jsem slzy v očích, když jsem mu vyčítala, jak mě tenkrát vlastně podvedl. Omlouval se za to a řekl mi, že se kvůli mně hodně trápil a neuplynul den, kdyby na mě nemyslel.

Dojemný okamžik

Největší překvapení mě pak čekalo před jedním obrazem. Marek nechal podle mé staré fotky, kterou dal svému kamarádovi malíři, nakreslit portrét, který byl součástí výstavy. V tu chvíli jsem už slzy neudržela a také jsem mu všechno odpustila.

Objali jsme se a políbili. Když jsme se o necelou hodinu později loučili, věděli jsme, že už se asi neuvidíme. Vzpomínky na to, co se stalo tenkrát na vysoké škole, si ale v sobě neseme oba dál.

Kateřina N. (59), Brno