Rozhodla jsem se, že v poslední vůli všechen svůj majetek odkážu opuštěným zvířátkům. A možná to raději udělám co nejdřív, protože mé děti si nezaslouží vůbec nic.

Byli jsme, jak se říká, slušná rodina. Můj manžel pracoval na dráze a měl tam poměrně vysoké postavení, takže přinesl domů nějakou tu korunu. Já jsem dělala ve mzdové účtárně a také jsem neměla špatný plat.

Takže jsme si mohli dovolit poslat naše děti studovat. Jaroslav byl chytrý a při výběru školy, řekla bych, přímo mazaný. Dostal se na vysokou ekonomickou a studoval tak pilně, že ještě než školu dokončil, různé velké podniky se o něj přímo přetahovaly.

Brzy se stal vysokým manažerem a bral velké peníze. Danie­la, ta byla od začátku do kšeftu. Po obchodní akademii začala studovat v zahraničí  a vrátila se  hned se dvěma tituly před jménem.

Jsou to sobci

Takže naše děti se rozhodně neměly špatně. Jenomže se z nich stali tak trochu sobci. Už jenom to, že ani jeden z nich nemá rodinu, mě zaráží.

Jistě, Jaroslav, ten by měl, dejme tomu, na děti čas do šedesáti let, takový věk pro tatínka dnes není ničím výjimečným.

Ale Daniela ve svých pětatřiceti letech pořád tvrdí, že si musí nejdřív život pořádně užít. Střídá chlapy, jako ponožky, to je zjevně její představa o užívání si života. Tohle přece vůbec není normální.

Ještě tak u mužského se to snese, ale u ženy, která měla být dávno vdaná a tlačit kočárek s roztomilým miminkem? Myslím, že se vnoučat už nedočkám. Můj manžel František, ten už tu bohužel s námi není, před pěti lety zemřel.

Šlo to s ním rychle zradilo ho srdce, dostal infarkt. A já si dodnes myslím, že to jeho srdíčko se trápilo hlavně kvůli našim dětem.

Skoro jsme své ratolesti neviděli, ti se pořád tvářili, že mají spoustu práce, a když se náhodou objevili, byli jako na trní a zase mazali pryč.

O Vánocích to možná syn s dcerou s námi vydrželi o trochu déle, ale bylo vidět, jak jsou nervózní, když přišla řeč na zakládání rodiny.

Můj majetek

Jsem ráda, že František, ještě než zemřel, stačil udělat jednu velmi důležitou věc.

Protože byl o dost starší, než já, tušil že z tohoto světa odejde dřív, proto dva domy, které získal v restituci, a já jsem měla nárok jen na jejich polovinu, přepsal celé na mě.

Udělal to proto, že Jaroslav a Daniela se k nám dlouhodobě nechovali hezky. František chtěl, abych byla zaopatřená a aby syn s dcerou měli důvod se o mě zajímat. Chvíli to také skoro vypadalo, že je tahle motivace opravdu napravila.

Začali mě pravidelně navštěvovat a tvářili se, že o mě mají starost. To do té doby, než jsem to nevydržela a opět jsem se začala ptát na to, kdy konečně budu mít vnoučata. Jak zareagovala Daniela?

Rozešla se s jedním šéfem hotelu a začala chodit s právníkem. Prý je to nějaká kapacita, ale to mi bylo jedno. Bylo mi jasné, o co jí jde… Chce majetek získat za každou cenu, a to s pomocí nějakých právnických klíček.

Dokonce prohlásila něco v tom smyslu, že děti jsou takzvaní neopomenutelní dědicové, tudíž i kdybych majetek v závěti odkázala komukoli a kterékoli instituci, děti se prý budou domáhat svých práv úspěšně.

Nemám ani koťátka

Asi mi nezbyde, než domy prodat  a peníze věnovat nějaké nadaci. Takové, kde se starají o opuštěná zvířátka, třeba o kočičky. Mám kočičky ráda, doma mám kocourka a kočičku. A ty němé tváře mi dávají spoustu lásky, za kterou chtějí jen trochu toho jídla. Moji malí mazlíčkové…

Dnes lituji toho, že jsou vykastrovaní, mohla jsem mít alespoň koťátka, když už nemám vnoučata. Nebudu vnuky mít, protože Jaroslav, pokud mluví pravdu, je neplodný a Daniele se zřejmě nepodaří otěhotnět, ani kdyby chtěla.

Synovi jsem samozřejmě nevěřila, když s těmi řečmi o neplodnosti za mnou přišel. Domnívala jsem se, že to tvrdí jen proto, aby se dostal k majetku,

Křičel na mě

Jenže když jsem mu to vyčetla, začal být úplně hysterický, a dokonce se mu objevily slzy v očích. Mělo mě to snad obměkčit?

Když jsem si představila ta nebohá opuštěná zvířátka, ta boží stvoření, která nemají u nikoho zastání a jsou odsouzena k hladovění, řekla jsem Jarouškovi, že zvířátka potřebují peníze víc než on.

Vždyť on je velkým ředitelem a má peněz dost. Copak trpí hlady? A víte, jak ten můj syn zareagoval? Vykřikl, že jsem stará, hloupá a senilní a ještě přidal vulgární výraz!

Prý mi nezáleží na vlastních dětech, ale klidně dám peníze nějakým chytrákům, kteří předstírají, že se starají o zvířata, přitom jim jde hlavně o prachy.

Jsem prý naiv­ní a mám si svoje peníze strčit za klobouk! Takovou reakci od svého syna jsem skutečně nečekala. Myslela jsem že on je přeci jen menší egoista než jeho sestra. Teď už vím, že tomu tak rozhodně není.

Půjde to hladce

Děti se se mnou přestaly stýkat úplně. Tvrdí, že jsem nesvéprávná a že musejí podniknout právní kroky, abych ne­udělala nějakou hloupost. Také moje lékařka mě překvapila, prohlásila, že má podezření na začínající demenci a že mě musí důkladně vyšetřit.

Podle mě ji museli Daniela s Jaroslavem podplatit, jinak si to nedovedu vysvětlit. Mám pocit, že se proti mně všichni spikli. O to rychleji musím své domy prodat.

Byli za mnou dva pánové, byli moc milí a říkali že všechno půjde opravdu hladce, nemusím si dělat žádné starosti. Už prý také vědí, kterému útulku mé peníze přijdou nejvíce vhod.

Marta (64), Ústí nad Labem