S manželem Marcelem jsme se brali už před hromadou let. I když naše manželství bylo občas „italské“, rozuměli jsme si.
Zplodili jsme dvě báječné děti a máme spoustu krásných zážitků. Bohužel před rokem se začalo vše kazit. Nic jsem netušila, ale mohla jsem si všimnout. Nevšimla.
Děti mají svůj život
Když se děti odstěhovaly, nesl to manžel hůř než já. Takovou reakci jsem nečekala. Navíc v té době, jako na potvoru, přišel ještě o práci. Byl tedy pořád doma a evidentně se nudil. Začaly mu vadit věci, které mi předtím nikdy nevytýkal.
Štval ho třeba nepořádek na stole, neumyté talíře nebo příliš řídká omáčka k obědu. Prostě naprosto všechno, ač jsem se snažila sebevíc.
Práce ho na čas srovnala
Naštěstí po čase nastoupil do nové práce a náš vztah se urovnal. Vypadalo to, že vše bude ok. Jenže v práci se dostal do party kamarádů, kteří si v době volna rádi zašli „na jedno“. Popovídal si s kluky a my si byli zároveň i vzácnější.
Dokud chodil do hospody jen jednou týdně, bylo to v pohodě. Jenže táhlo ho to tam čím dál víc a vracel se obvykle až v noci, byl hlučný a většinou i vulgární. Jednou se přiřítil do ložnice a vzbudil mě.
„Marto, hele potřebuju nutně dvě stovky, dlužím Mírovi za vodky. Kde máš prachy?“ řval v řádně podnapilém stavu. Řekla jsem, že mu žádné peníze nedám. „Koukej vylézt z postele a dát mi prachy! Míra čeká před barákem,“ ječel na mě.
Když jsem nereagovala, donutil mě vstát a dojít pro peněženku. Dala jsem mu dvě stovky, pak jsem se zavřela v koupelně a brečela. Marcel chvíli něco mumlal, poté zalezl do obýváku a usnul na gauči.
Sliboval a sliboval
Druhý den ráno tvrdil, že to včera trochu rozjeli, že už to víckrát neudělá. Omluvil se a já mu uvěřila. Byla jsem naprosto hloupá. Chvíli sekal latinu, pak mu ovšem zavolal kolega z práce, že se někomu z party narodil syn. A on to s nimi musí večer zapít.
Sliboval mi, že se vrátí brzy a nedojde k žádnému excesu. Byla jsem naivní. Marcel přišel nalitej jako pupen. A sotva rozrazil dveře, začal křičet: „Marto, do hajzlu, proč jsi neuklidila? Je tady bordel jako prase.“ Pak spustil, že má hlad, ať mu něco uvařím.
Strašně jsme se tu noc chytli. Týden jsem s ním mluvila. Až když zjistil, že se musí o sebe postarat sám, přilezl s prosíkem. Chlácholil mě, že tohle bylo fakt naposledy. A já mu zase naletěla. Co mě to u něho drželo? Ani nevím.
Začal mě ignorovat
Jenže se nic nezlepšilo. Vrchol přišel jednoho dne, kdy těsně před půlnocí dorazil ještě s kamarádem Čendou, který se v předsíni opíral o skříň, aby neupadl. Že prý zapomněl někde klíče od bytu a bude dneska spát u nás. Ať mu ustelu v obýváku.
Koukala jsem na manžela jako opařená. „Marceli, to přece nemyslíš vážně?!?“ vypálila jsem ostrým tónem. Pak jsem mu sdělila, že mě vůbec nezajímá, jestli má někdo klíče, nebo ne. U nás rozhodně nocovat nebude. Ať si táhne pryč. Jenže mě ignoroval a Čendovi řekl, ať si mě nevšímá.
Vyděsila jsem ho
Už to mě dostalo. A začala jsem zvyšovat hlas, až se Čenda lekl a začal couvat ke dveřím. „Ta je vostrá!“ ulevil si. „Něco jako moje stará!“ Ale Marcel si vedl svou, že jeho kamarád u nás prostě zůstane, ať se třeba zblázním.
Prý že on je hlavou rodiny a ženská má poslouchat, jak to vždycky bylo. „A tak to bude i u nás!“ řval jako nepříčetný. Věděla jsem, že tohle je konečná našeho manželství. S takovým člověkem se žít nedá.
Požádala jsem o rozvod
Naštvala jsem se. Vzbudila jsem kamarádku Moniku a zeptala se jí, jestli bych u ní nemohla přespat. Souhlasila. Věděla dobře, koho mám doma. Oblékla jsem se a odešla. Monča mě dlouho utěšovala. Moc jsem toho tu noc nenaspala.
Každopádně jsem ráno učinila zásadní rozhodnutí. S takovým člověkem už dál žít nechci a nebudu! Další den jsem požádala o rozvod. Manžel kulil oči, žadonil, ať si to ještě rozmyslím.
Že jsme spolu dlouho… Sliboval, že přestane pít, já ale jeho slovům už nevěřím. Po pětadvaceti letech manželství jsme se opravdu rozvedli. Sem tam je mi smutno a vzpomínám na krásné společné chvilky, ale to už je dávno pryč. A vlastně i dost v mlze.
Marta H. (57), Klatovy
