Každý má asi nějaký sen a my nebyli výjimkou. Jen jsme asi snili o něčem jiném než většina ostatních!
Nemohla jsem uvěřit, že mi život tak rychle proplul pod rukama. Studium, děti, práce, a najednou tu byl důchodový věk. Ani manžel se nevyhnul nostalgickým vzpomínkám a také otázce, co bude dál.
Každý má sen
„Šetříme každou korunu, abychom mohli cestovat. Konečně si užijeme všeho, co jsme dřív kvůli krátké dovolené nemohli!“ plánoval náš letitý kamarád Martin. Netoužil po luxusu, ale těšil se na pobyt u moře.
Rovnou od jara až do podzimu. Žádných čtrnáct dní a potom rok nic! Spočítal si, že ho to ani nebude moc stát, když se bude živit špagetami a občas nějakou tou rybkou, co si sám uloví. To naše další kamarádka Lenka měla o svém stáří úplně jiné představy:
„Otevřu si malou cukrárničku! Nemusím vydělávat, hlavně když neprodělám. Toužím po tom už řadu let, ale kvůli dětem jsem nikdy nemohla riskovat. No, a teď do toho malého podnikání půjdu po hlavě!“
Musela jsem ji obdivovat. Vychovala sama tři děti, a místo, aby si dopřála trochu klidu, zadělá si na dřinu od rána do večera. Ale když je to její sen a má chuť si ho vyplnit, proč ne?
Chtěli jsme pryč
My s manželem jsme také měli jeden velký sen. Byl ale jiný než sny ostatních. Obyčejný a vlastně tak trochu pod úroveň, jak by asi řekli někteří z našich bývalých kolegů. Oba jsme totiž dlouhé roky pracovali coby učitelé na základní škole.
Museli jsme na sebe dbát, chodit slušně oblečení, být korektní, mluvit spisovně a také se snažit vyjít s rodiči žáků.
Kdysi to bylo jednoduché. Protože učitel byl autorita. Dnes by se hned každý soudil a nebylo jednoduché dát bohatému synáčkovi třeba pětku, nebo dokonce poznámku. Měli jsme toho oba už dost. A tak naším snem bylo utéct od civilizace a tak trochu zpustnout.
Chodit v teplácích, jíst prostá jídla a nikoho celý den nevidět. Jak to ale udělat? Je málo míst, kde může být člověk sám. A také jsme nechtěli přijít o návštěvy vnoučat! Nakonec to napadlo mého muže. „Koupíme si takový ten obytný domek na kolečkách a k tomu zahradu.“
Děti byly proti
Jeho nápad mě nadchl. Naše děti ale úplně vyděsil: „Vy jste se snad úplně pomátli! Co když budete potřebovat doktora? Kam až k němu budete jezdit? Místo abyste se někde slunili v teple, budete mrznout v nějakém mobilheimu?
To budete celou zimu pod peřinou?“ Jejich vyděšené otázky prostě nebraly konce. Vždyť také byli oba učitelé!
Vychovali jsme oba syny k odpovědnosti a teď nám to vraceli. Všechny naše námitky byly marné. Považovali nás za blázny! Nakonec jsem i já začala trochu pochybovat. Co když mají naši mladí pravdu? Pátrali jsme a našli starší, ale pořádně zateplený. Úspory nám na něj stačily a tak jsme se nakonec našeho bláznivého snu nevzdali.
Život nás baví
Rovnou jsme spustili akci Útěk od civilizace! Hned jsem podala inzerát na náš nábytek a další vybavení. Během necelého půl roku se nám podařilo změnit život a po tom starém se nám nestýskalo ani chviličku! Pořídili jsme si dvě kozičky a naučili se vyrábět sýr. Už nemusím dokola uklízet ani shánět nové oblečení.
Manžel už ani nepoužívá mobilní telefon a nechybí mu ani televize. Já maličkou mám, sleduji seriály a moc mě to baví. Když naši mladí přijeli poprvé, byli skoro zděšení. Ale nadšení vnoučat a také naše spokojenost je přesvědčily. Udělali jsme dobře, sny jsou od toho, abychom si je plnili!
Pavla T. (68), jižní Čechy