Bála jsem se, že zůstanu na ocet, poté ale přišel ten den, který všechno změnil. Poděkovat za to můžu jednomu autobusu, zmatené srnce, pohotovému řidiči i pořádné bouli.

Tak moc jsem si přála lásku a ona stále nepřicházela. Bylo mi už dvacet tři let a neměla jsem za sebou žádnou vážnou známost. Tolikrát jsem se závistivým pohledem koukala na všechny ty zamilované dvojice, které jsem každý den potkávala.

Na ulici, v autobusech a ve vlacích, v samoobsluze, všude. Jak jen to udělali, že mají jeden druhého, zatímco já jsem jako v plotě kůl, ptala jsem se sama sebe. Jako tenkrát, když jsem seděla v autobuse cestou do práce. Ten autobus byl tehdy zase jednou narvaný k prasknutí.

Chytla jsem poslední místo k sezení. Další příchozí už museli stát. Některým to ale zřejmě nevadilo. Jako třeba tomu chlapíkovi, který stál jen pár metrů přede mnou. V jedné ruce měl kufřík, druhou se přidržoval madla a u toho si tiše pohvizdoval.

Stejně tak zamilovaný pár, který postával opodál, vypadal, že si z plného autobusu nic nedělá. Neustále se objímali a něco si špitali do ucha, a já se zase neubránila závistivému pohledu.

Když v tom autobus začal zběsile troubit a rázem prudce zabrzdil. Ti, kteří se nedrželi pevně, neměli šanci ten manévr ustát bez karambolu. Kupříkladu ten chlapík s kufříkem.

Prudké brzdění

Jak autobus zastavil, ztratil balanc a následoval pád. Kufříkem mě neohrabaně praštil do hlavy a padl mi rovnou do klína. Byla to pořádná rána a šok, na klíně mi seděl cizí chlap. „Nezlobte se. Jste v pořádku?“ omlouval se mi.

„Ano jsem,“ řekla jsem, ale tušila, že po ráně kufříkem si nejspíš odnesu pěknou bouli.

Jinak se ale naštěstí nikomu nic nestalo, ani té srnce, která přebíhala přes silnici těsně před naším autobusem, což byl důvod celého pozdvižení. O chvíli později jsme dorazili do města, během té doby se mi ten chlapík snad ještě pětkrát omluvil.

Byl tak milý

Byl tak milý. Jak jsem předpokládala, do večera se mi na čele udělala boule, kterou jsem ani vlasy nedovedla zakrýt. A nezamaskovala jsem ani svůj úsměv, který se mi kdovíproč objevil na tváři druhý den ráno.

Když přistoupil do autobusu ten muž, jenž mi předchozí den skončil díky zmatené srnce a pohotovému panu řidiči na klíně. A ještě více jsem se musela usmívat, když si ke mně přisedl.

„Á, má stará známá,“ smál se viditelně potěšeně. Mé boule na čele si ale hned všiml, trochu zvážněl a po zbytek cesty jsem poslouchala další omluvy. „Co kdybych vás, jako bolestné, pozval na kávu?“ zeptal se, když jsme vystupovali a já odvětila jen.

„To by šlo!“ Tak jsem poznala člověka, kterého už třicet let můžu nazývat mým manželem. Doslova mi spadl do klína a já za to jsem každým dnem vděčná.

Renáta (54), západní Čechy