Na ten výstup nikdy nezapomenu. Bylo to před mnoha lety, když jsem ještě lezla po skalách. Postava, co mě minula, šplhala rychle po naprosto neschůdném terénu.

Tady na vysoké strmé skále jsem si připadala jako pták! Široko daleko, kam jsem pohlédla, se vypínaly vápencové štíty jako prsty obra. Tenhle vrchol byl jedním z nich. Špičatá skalní jehla, která se v poslední třetině rozšiřovala. Věděla jsem, že přijde změna počasí.

Cestu na vrchol jsem si přesto naplánovala. Měla bych to stihnout. Nelezla jsem na tu skálu poprvé, první dva výstupy zhatilo právě počasí. Třetí pokus mohl dopadnout stejně, ale byla jsem tvrdohlavá jako ta skála, do jejíchž spárů jsem zatloukala skoby.

Podivné světlo

Byla jsem sotva v polovině, když se nebe zatáhlo. Na nečas jsem se tentokráte připravila. Rozhodla jsem se v polovině skály bivakovat. Přikovala jsem výškový stan, který se podobal nafouklé peřině, ke skále.

Sedět nebo ležet nad výškou sto padesáti metrů, nebylo nijak zvlášť strašidelné.

Měla jsem za sebou vrcholky hor. Padl soumrak. Slunce se skrylo za skalní prsty a já se připravila ke spánku. Zítra se určitě probudím do krásného počasí a stanu na vrcholu. Kolem půlnoci jsem se probudila. Pršelo.

Kapky dopadaly na napnutou stěnu mého horského bivaku jako na membránu tympanonu.

Rozsvítila jsem baterku a pohlédla ven. Světelný kužel odhalil skálu a pod ní černou nicotu. Zhasla jsem a chtěla se znovu zavrtat do spacího pytle, když vtom jsem spatřila světlo. Bylo venku! Někdo svítil baterkou přímo na mě! Kdo může po půlnoci lézt po stěně?

Třesoucími prsty jsem rozepnula stan a vyhlédla. V tom okamžiku světlo zmizelo. Dlouho jsem nemohla zabrat. Nejspíše se jednalo o nějakou vidinu. Druhého dne jsem už brzy ráno lezla. A přemýšlela o tom, co se mi v noci stalo. Pode mnou se najednou objevila lidská postava.

Oranžová helma na hlavě horolezce svítila. Byl mnohem rychlejší než já. Neskutečně rychlý! Přestala jsem lézt. Lezl místem, kde nebyly žádné spáry. Skoro po skále běžel jako nějaký obří pavouk. Ze sportovní bundy vykukovaly holé kosti rukou.

Prosvištěl kolem

Bílé článkovité prsty se dokázaly udržet na absolutně holém a kluzkém podkladě. Když mě míjel, na vteřinu se zastavil. Z bezprostřední blízkosti na mě zpod helmy pohlédla lidská lebka! Nebyla jsem schopna ani výkřiku.

Ten pohled mě zmrazil a já cítila, jak se mi do rukou a nohou nastěhovala podivná slabost. Cítila jsem se ochrnutá hrůzou. Po skále lezla lidská kostra oblečena do sportovního! Za okamžik byl ten přízrak vysoko nade mnou a běžel po čtyřech po skále k vrcholu.

Dlouho jsem nebyla schopna se pohnout. Pak jsem se konečně rozhoupala dál k vrcholu. Seděla jsem tam sama a stravovala tu hrůzu. Tady, na téhle skále, nedávno zahynul mladý horolezec. Vzpomněla jsem si na jeho fotografii v časopisu. Měl oranžovou helmu…

Petra (55), Liberec