Může se to zdát jako pohádka. Od mých osmi let jsme byli v Jižní Americe, každé tři roky v jiném státě. Realita byla ale poněkud jiná…

Pamatuji si, že jako malé mi nikdy nic nechybělo. Oba moji rodiče měli dobrou práci a docela vysoké postavení, takže jsme si žili lehce nad klasické poměry.

Měla jsem ty nejlepší hračky, jezdili jsme minimálně dvakrát ročně na dovolené a mezi ostatními dětmi jsem vynikala i s tím nejlepší oblečením, které se v tu dobu dalo sehnat.

Je to jako včera, ta doba, kdy jsem měla ve školce a i následně od první třídy prima kamarádky a kamarády, se kterými jsem si ihned porozuměla.

Šok přišel, když jsem se na konci druhé třídy dozvěděla, že rodiče, kteří dělali v obří firmě vyrábějící sklo, dostali šanci jít do Mexika, a tak jsme se v průběhu dalších měsíců museli přestěhovat na druhý konec světa.

Nováček

Moc jsem tehdy plakala, nechtěla jsem opustit své kamarádky a kamarády, které už jsem za první dva roky ve škole měla, ale nešlo už nic dělat. Přiletěli jsme do Mexiko City, kde naši ihned začali dělat obchody. Bydleli jsme v Polancu – nejluxusnější čtvrti celého velkoměsta.

Rodiče mě dali do české skoly při ambasádě, protože jsem samozřejmě neuměla španělsky. Bylo to jen přechodné období, pár měsíců nato, jsem se měla zařadit do každodenní výuky na jedné z prestižních soukromých škol. Na rozdíl od nás, v té době Mexičané trvali na školní uniformě.

Kluci nesměli mít dlouhé vlasy a holčičky naopak musely mít vlásky úhledně zapletené do culíku, aby si zbytečně nehrály s vlasy a věnovaly se výuce. „Dónde está tu cuaderno?“ zeptala se mě učitelka. Začala jsem brečet, protože jsem nevěděla, co po mě chce.

Ptala se po mém sešitě, proč ho ještě nemám na stole. A tak začala moje etapa v zahraničí.

Zase od nuly

Čas utíkal, já se jako dítě sžívala s novým prostředím. Po dvou letech naši museli odejít z mexické pobočky do Ekvádoru a já zase řešila to samé. Jen co jsem si někde zvykla, našla si nové přátele, už jsme byli zase v letadle a letěli do nové země.

V Quitu, kde jsme bydleli, bylo nejhorší, že jsem věděla, že když se třeba poprvné zamiluju, bude se mi líbit nějaký kluk, i třeba platonicky, tak to nemá cenu. Bylo jasné, že brzo odjedu a už ho nikdy neuvidím.

Velký problém nastal o pár let později, kdy jsme přesídlili ještě více na jih. Do města tanga – Buenos Aires.

Ahoj lásko

V takzvaném Baires jak argentinskému hlavnímu městu místní přezdívají, už jsem bojovala s pubertou a nějak jsem se nikde necítíla doma. Stále jsem neměla kamarády, věděla jsem, že za pár měsíců můžeme zase odjet. Neustálé cestování, zkrátka kočovný život nakonec doběhl i mé rodiče.

Čím dál tím více se hádali, až jednoho dne došli k tomu, že bude nejlepší manželství ukončit. Maminka se rozhodla, že se vrátí do Čech. Já jsem jela s ní, táta přijal ještě další práci v Madridu. Alespoň jsme se všichni vrátili do Evropy.

Těžký návrat

Úspěch a jinakost se v Československu velmi špatně odpouštěly. Po našem návratu do Čech, když jsem nastoupila zpět do české školy, pro mě začalo ještě větší peklo. Ve škole mi život v zahraničí dali pěkně „sežrat“.

Učitelky – tehdy soudružky – mně vyhrožovaly, že mě nechají propadnout, především z češtiny. Vždy jsem poslouchala, že se určitě nemám vymlouvat na život v cizině, že je to můj problém. Plakala jsem celé noci a přála si znovu odjet.

Nejvíc mě šikanovali spolužáci, řvali na mě, ať táhnu odkud jsem přišla, že se dělám akorát zajímavou, a do toho jsem vnímala, jak maminka těžce nese rozvod a často pláče. Nakonec jsme se spolu stěhovaly ještě jednou, do většího města.

Tam alespoň lidé tolik nezáviděli, a pokud ano, nedávali to znát jako na menším městě.

Ale i tak jsem musela dělat reparát z češtiny, takže jsem místo letních prázdnin dřela gramatiku a zkoušející si mě na konci srpna pěkně podali, aby mi znepříjemnili fakt, že jsem vyrůstala v místech, kam se člověk jen tak nepodívá.

Ty ne!

Byla jsem prostě vyvrhel, neměla jsem to, co měli moji vrstevníci, a vlastně nemám dodnes. To, že máte stálé kamarádky ze základky a můžete s nimi společně vzpomínat. Já byla pořád někde jinde a takovéhle věci šly mimo mě.

Naučila jsem se sice cizí jazyk, ale stálo mě to oblíbenost u spolužáků a rozvod mých rodičů.

Táta se z Madridu už nikdy nevrátil, zůtal tam i v důchodu a byl tam i do posledních dní svého života. S maminkou už k sobě nějak nenašli cestu. Další maminčini partneři mě také moc nemuseli a já byla ráda, že jsem se ostěhovala hned, jak jsem byla plnoletá.

Něco za něco

Dnes jsem hrdá matka, ale i babička. Při výchově syna jsem věděla, že bych s ním nikam neodjela. Je sice dobré, když se člověk v mládí naučí cizí jazyk, ale daleko důležitější je stálé zázemí.

Prožívat první lásku, mít přátele se kterými vzpomínáte na společné zážitky z dětství a hlavně mít stálý domov.

Se spolužáky z druhého konce světa jsem pak ani nebyla v kontaktu. Byla jiná doba, režim si nás pěkně hlídal a po revoluci už to nějak vše vyprchalo. Dětství jsem zkrátka měla těžké, ačkoli tomu stejně nikdo nechce věřit.

Blanka (58), Praha