Až do té doby jsem netušila, že mám dar cítit nebezpečí. Když se na nás ale před mnoha lety valila povodeň, cítily jsme to dopředu. Já i naše kočka Linda.
Záplavy před dvaceti lety byly hrozné. Pro mě to ale znamenaly navíc poznání, že dokážu vycítit blížící se nebezpečí. Náš domek se nacházel přesně v oblasti, kde povodeň ničila. Pod vodou skončila celá zahrádka a vodu jsme měli v přízemí až do výšky půl metru. Bylo to prostě něco strašného, když si na to vzpomenu.
Přišla noční můra
Než celá ta hrůza začala, tři dny předtím, než k nám voda dorazila a ničila, jsem byla s manželem a dvěma malými dětmi na severu Čech v malém penzionku. Bylo tam krásně, chata stála v malebné přírodě mezi lesy, pod okny tekl potůček a nádherně bublal. Prostě krása a idylka!
Celý den jsme si užívali, děti ten večer krásně usnuly a my si s manželem mohli v klidu dopřát lahvinku vína. Pak jsme šli spokojeně spát. Ovšem na tu noc nikdy nezapomenu. Uprostřed noci najednou přišel děsivý sen – noční můra.
Najednou se mi zdálo, že se potok pod okny penzionu proměnil v temnou řeku, která s sebou brala všechno. Voda rychle stoupala, crčela už pod dveřmi a děsivě cloumala nábytkem.
Chytli jsme děti a lezli s nimi na střechu. Tam jsme seděli všichni čtyři, včetně manžela, u komína a s hrůzou sledovali tu spoušť. Jak kolem plavou chatky, různé věci, staré necky, dokonce i pes na dřevěné boudě, který hrůzou vyl.
Najednou se pohnula i naše chata a naklonila se. Divoká voda s ní cloumala snažila se ji ukořistit, aby jí mohla nést prudkým proudem i s námi kamsi do údolí.
Zpocená hrůzou
Pocítila jsem strašnou bezmoc, když se s námi chatka naklonila. Křičela jsem o pomoc na lesy, až jsem se z toho probudila. Rovnýma nohama jsem vyskočila z postele a běžela k oknu. Potůček si bublal pod oknem v klidu, byla klidná noc. Po nějaké přírodní katastrofě ani památky.
Měla svou hlavu
Celý druhý den jsem z toho byla nesvá, nemohla jsem se zbavit divného pocitu, i když mi manžel říkal, ať to pustím z hlavy. Když jsme se k večeru vrátili domů, děti začaly hledat naši kočku, která měla malá koťátka v pelíšku v přízemí. Kočka ani koťata nebyly k nalezení.
Našli jsme ji až na půdě, kam si své mladé odnosila a udělala jim pelíšek ve staré krabici. Vzala jsem je a odnesla zpátky do jejich pelíšku. Kočka našlapovala nervózně kolem a mňoukala.
Dívala se mi do očí a to, že jsem koťata odnesla do přízemí, se jí očividně nelíbilo. Šli jsme spát.
Ráno byla kočka pryč a koťata taky. Hned jsme běželi na půdu. Byla tam! Tentokráte ale syčela a nedovolila, aby se kdokoli ke krabici přiblížil. Tak jsme ji tam nechali.
Když nám dva dny nato vrazila do domu voda, pochopila jsem důvod jejího jednání. Celé přízemí včetně jejího pelíšku bylo pod vodou. Od té doby věřím, že kočky poznají, že se blíží nebezpečí, a že i někteří lidé mají tuto schopnost.
Lenka (59), Roudnice
