Babička si kdysi dávno koupila obraz od pouličního umělce s podobiznou ženy. Netušila, kdo je ta tajemná dáma a co po nás žádá.

Kdysi si moje babička Tamara koupila zvláštní obraz. Byla na něm cizí žena. Když jsem u babičky pak jednou přespávala, něco mě uprostřed noci vzbudilo. Byl to právě ten obraz a žena na něm.

Sbírala starožitné předměty

Moje babička Tamara měla celý život v oblibě starožitnosti všeho druhu. Ráda si pořizovala staré nebo zvláštní věci. Úplně nejvíce ji fascinovalo, když daná věc měla nějakou minulost nebo byla záhadná.

Já jsem měla tyto drahocenné předměty také ráda, takže jsem měla pro tohoto jejího koníčka pochopení. Společně jsme často jezdily na výlety a v každém městě vyhledávaly různé zašité krámy nebo místní umělecké trhy, kde se takovéto předměty prodávaly.

Obraz ji okamžitě upoutal

Tímto způsobem si babička před několika lety pořídila obraz od jednoho pouličního malíře. Dívala se na to z několika pohledů. Podpořila umělce v rozkvětu a současně měla další věc, která si nesla svůj příběh.

Malíř zvěčnil tvář ženy, která se mu opakovaně zjevovala v jeho snech. Věřil, že je to žena, kterou jednoho dne potká. Vyprávěl to babičce, která to s nadšením poslouchala, a pak si obraz koupila.

Působila na mě zle

Žena na obraze byla velmi krásná a zvláštní současně. Měla veliké zelené oči a černé dlouhé vlasy. Vypadala velmi nevšedně. Na mě ale působila velmi přísně, skoro až zle.

Já bych si takový obraz nikdy nekoupila, a už vůbec bych si ho doma nepověsila, ale babička v tom zkrátka něco viděla. Procházela dům a přemýšlela, kam obraz umístí, až se nakonec rozhodla, že ho pověsí do pokoje pro návštěvy.

Víkend u babičky

Uběhl nějaký čas a babička mi volala, jestli bych u nich nechtěla pár dní přespat. Potřebovala s něčím pomoci na zahradě. Mně se nápad velmi zalíbil, a tak jsme se domluvily, že v pátek po práci přijedu a zůstanu do neděle. S

tejně jako jindy jsem si ustlala v pokoji pro hosty. Večer jsme si spolu daly svařené víno a hrály karty. Moc dlouho jsem ale vzhůru nevydržela. Po celém týdnu na mě velmi brzy padla únava, tak jsem šla kolem jedenácté spát.

Ty oči mě pozorovaly

Vzala jsem si babiččinu noční košili, lehla si do postele a přikryla se peřinou. Ani nevím proč, ale zničehonic se do mě dala zima. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na něco příjemného a usnout, ale nedařilo se mi to.

Když jsem oči opět otevřela, všimla jsem si, že přímo naproti posteli je ten obraz, který si babička nedávno koupila. Chvíli jsem se na něj dívala a měla jsem pocit, že mě oči ženy pozorují.

Svalovala jsem to na únavu, otočila jsem se na bok, zavřela oči a za několik minut jsem usnula. Kolem třetí hodiny ráno mě ale cosi probudilo.

Pokojem se linul šepot

Měla jsem pocit, jako kdybych v pokoji nebyla sama. Posadila jsem se a můj zrak se hned upřel na obraz. Oči té ženy byly zbarvené dočerna a současně z nich šlo bílé světlo. Musela jsem si protřít oči, abych se ujistila, že vidím dobře.

Vzhledem k tomu, jaká byla hodina, byl v domě hrobový klid. V tom tichu jsem ale slyšela tichý šepot. Vylekalo mě to. Odkud to může vycházet? Zvedla jsem se z postele a udělala pár kroků směrem k obrazu.

Její rty se pohybovaly!

Měla jsem pocit, že to jde právě z něj. A měla jsem pravdu. Mluvila ta žena. Dokonce pohybovala i svými rty! Šlo ale o jazyk, kterému jsem nerozuměla. Když jsem se k obrazu přiblížila asi na třicet centimetrů, světlo v očích vyhaslo a byl najednou úplný klid.

Ještě pár minut jsem před obrazem stála a hleděla na něj, ale už k ničemu podivnému nedošlo. Lehla jsem si tedy zpátky do postele, ale do rána už jsem téměř oka nezamhouřila.

Věřila mi

Hned u snídaně jsem to říkala babičce. Spráskla ruce a řekla: „Ta žena žije. Je někde na tomto světě. To musíme říct tomu malíři.“ Já spíš čekala, že mi babička řekne, že se mi jen něco zdálo, ale ona mi to věřila. Přesně proto jsem ji tak milovala. Nikdy nezpochybňovala to, co říkám, i když se to zdálo jakkoli neuvěřitelné.

Obraz v noci ožíval

Druhou noc se dělo přesně to samé. Nebyla to náhoda. Vždy kolem jedné hodiny ranní obraz jakoby ožíval. Žena měla upřený pohled a změnila se jí barva a jiskra v očích. Tomu, co říkala, jsem vážně nerozuměla. Navíc šeptala, takže o to bylo těžší něco rozluštit.

Byla to jeho žena

Babička hned po víkendu vyhledala onoho malíře, od kterého obraz zakoupila. Když mu pověděla, co se s obrazem děje, nedivil se. „Víte, já jsem vám tak trochu lhal,“ přiznal. „Na tom obraze je moje žena, která před rokem zemřela.

Kdybych vám to řekl, možná byste si obraz nekoupila.“ Všichni jsme se nakonec shodli na tom, že jeho žena dále nějakým způsobem žije prostřednictvím obrazu, který její muž namaloval.

Lucie K. (44), severní Morava