Moje prateta Antonie vyrůstala začátkem minulého století na samotě uprostřed lesa. Její krásu obdivoval celý kraj. Všichni o ní věděli.
Tenhle smutný příběh mi vypravovala babička. Měla tři starší bratry a mladší sestřičku Antonii. Tu celá rodina hýčkala, protože byla nejmladší a moc milá. A jak se později, když dospívala, ukázalo, také velice krásná.
„Víš, že se jí dost podobáš?“ říkala mi babička. A já se tenkrát nafukovala. Být přirovnána k vyhlášené krasavici, to bylo něco jako pocta.
Měla tvář princezny
Já sama ovšem znám Antonii samozřejmě jen z několika prastarých, zažloutlých fotografií v albu, nic víc po ní nezbylo, když nepočítám vzpomínky. Ze snímků se usmívá nádherná černovlasá dívka se zasněnýma očima, vypadá opravdu jako nějaká princezna.
Rodina bydlela na samotě v lese, děti pak chodily do školy do nejbližší vsi, vzdálené asi tři kilometry. V zimě pochopitelně za tmy – a brodily se závějemi. Tehdy bývalo sněhu daleko víc než dnes. Ale nedá se říct, že by to dětem nějak zvlášť vadilo. Vůbec na nic si nestěžovaly.
Každý den nějaké dobrodružství
Spíš naopak – těšily se na to jako na nějaké zábavné dobrodružství. Tenkrát bývalo všechno trochu jiné než dneska. Cestou se koulovaly nebo se snažily poznávat stopy ve sněhu, které tam obtiskli ptáci a lesní zvěř.
A aby jim cesta ještě lépe ubíhala, vyprávěly si krátké příběhy. Čím strašidelnější, tím líp. A u toho se také hodně zasmály.
Zamilovala se
Když bylo Antonii osmnáct let, stala se nekorunovanou královnou krásy celého kraje. Když se řeklo Antonie ze samoty, každý si představil tmavovlasou vílu s věnečkem z pampelišek ve vlasech – ten skutečně, když rozkvetly, opravdu nosívala. V té době se zřejmě zamilovala, ale do koho, to věděla jen ona sama.
Ctitele tajila
Rodiče i sourozenci to samozřejmě vytušili, protože její oči vypadaly ještě zasněněji než obvykle. Byla roztržitá, někdy nevnímala, kdo na ni mluví a co říká. Dívala se do dálky a usmívala se.
„Kdopak je ten šťastlivec?“ zeptala se jí jednou starší sestra – moje babička. Antonie jen zavrtěla hlavou a zčervenala jako vlčí mák. Neprozradila svoji lásku.
Lásku si neužila
Když se v zimě konal ve vsi bál, Antonie se na něj připravovala celé týdny. Pořád o něm mluvila. S matčinou pomocí si ušila krásné šaty a přemýšlela, jaké si obuje střevíčky a čím vším dalším se ozdobí. Chtěla být krásná. Moc krásná.
A protože se těšila opravdu jako malá holka, celou cestu na ples utíkala, už se prostě nemohla dočkat.
Přiběhla celá uřícená a hned se napila studené limonády. Za tři neděle nato kráčel vesnicí sevřenou v krunýři ze sněhu a ledu pohřební průvod. Lidé se navždy loučili s krásnou a milou osmnáctiletou Antonií ze samoty. Zemřela na zápal plic.
Celou vesnici zahalil smutek
Plakaly snad i ty břízy, které vroubily cestu ke hřbitovu. Na náhrobek pod fotku Antonie vyryli: „Jak smutno je bez Tebe, jak dlouhý je nám čas, jak rádi bychom Tě spatřili a slyšeli Tvůj hlas.
Loučit ses nestihla, tolik jsi chtěla žít, nás milovat a mnoho toho ještě říct. Pro Tebe přestaly hvězdy svítit, slunce hřát, ale ten, kdo Tě nejvíc miloval, nepřestane nikdy na Tebe vzpomínat.“
Nikdy nezjistili, koho milovala
Do týdne však fotografie zmizela. Kdosi ji odloupl. Dali tam druhou, ztratila se i ta. Rodina došla k závěru, že Antoniiny snímky si odnáší záhadný mladík, do kterého byla zamilovaná. Přáli si vědět, kdo to je, podělit se s ním o smutek.
Nalíčili třetí fotografii. Bratři zesnulé dívky číhali po několik nocí na hřbitově, ale marně. A tak se už nikdo nikdy nedozvěděl, kdo byl tajemný mladý muž, který měl Antonii ze samoty tak rád, že chtěl mít alespoň na památku její fotografii z náhrobku.
Markéta H. (60), Moravská Třebová