Hrubá síla je někdy lepší než pláč, výčitky a domluvy. Když jsem je načapala v objetí, vyřešila jsem to ručně a stručně. A bylo vymalováno!
Napřed mi Dita brala hračky, pak milence. Byla to hodně protivná holka ze sousedství, která se soustředila na to, že jakmile jsem začala s někým chodit, ihned se snažila mi moji lásku přebrat.
Nutno podotknout, že byla přece jen o něco přitažlivější než já, takže se jí to nakonec i povedlo. Vzápětí ale trofej stejně odkopla. Po letech se ale najednou situace obrátila a já se dala dohromady s jejím ex!
Zábava z donucení
Napřed mi chodil plakat na rameno, že ho Dita opustila, a tak nějak během toho u mě i zůstal. Žili jsme spolu už pár let a Dita to po celou dobu nemohla vydýchat. Slávek byl náramně společenský a doma u televize nevydržel.
V tom jsme se moc neshodli, protože já už toužila jen po klidu domova a klimbání u seriálů. Začal tedy chodit sám a já si užívala klidné večery podle sebe sama. Nevěry z jeho strany jsem se příliš neobávala. Myslela jsem, že není ten typ. Trápilo mě spíš něco jiného.
Nemohl na ni zapomenout
O své bývalé Ditě básnil skoro další dva roky. A kdyby jen to, horší bylo, když mě jejím jménem oslovil i v intimní chvíli. To mě hodně zamrzelo. Navenek jsme ale působili jako dvě hrdličky a Dita se mohla zbláznit.
Jednou jsem vyrazila se Slávkem do společnosti, byla to svatba jeho kamaráda, už asi čtvrtá. Moje nálada tomu samozřejmě odpovídala. Už vstup do sálu byl tragický. Na Slávka se vrhli jeho kumpáni a ani já jsem neušla jejich pozornosti.
Náročná akce
Čekala mě hromada tanečků. Nohy mě třeskutě bolely a nepomohl ani prášek, který jsem vyloudila na dámském záchodě z jedné ze spolutrpitelek. Vyklubala se z ní přímo nevěsta, přestože měla na sobě tmavě červené šaty.
„Převlékla jsem se, ženich mi ty moje bílé polil červeným vínem,“ byla sdílná. Ona si sedla na koš a já rovnou na zem. Možná jsme si spolu dokonce i zdřímly, ona se ale vzpamatovala dřív a zavelela: „Tak abychom zase šly!“
Statečně vyrazila do sálu vstříc již dost podroušeným svatebčanům. Následovala jsem ji, ale Slávka jsem neviděla. Bála jsem se, zda mě nešel někam hledat. Obešla jsem sál a vyšla do předsálí. V rohu jsem zahlédla dvě postavy.
Tulily se k sobě a náruživě se osahávaly. Byly mi povědomé, ale netušila jsem, o koho jde. Když jsem přišla blíž, nevěřila jsem vlastním očím. Byl to můj Slávek a ta hnusná Dita…
Přišla si pro něj!
Měla na hlavě drdol, který nosila, co pamatuji. „No Slávku, co to má znamenat?“ vykřikla jsem hlasitě a hnala se k nim. Ona se ho nechtěla pustit a nadřazeně se na mě šklebila. Držela se jako klíště! Popadla jsem ji za ten drdol, ale zůstal mi v ruce.
Byl umělý! Rozpřáhla jsem se, a aniž bych čekala na odpověď, dala jsem Slávkovi pořádnou facku. Až mě zabolela ruka! „Ale Dituško, vlastně Jitunko, to není, jak si myslíš!“ vykoktal ten nevěrník.
Že si spletl moje jméno s tím jejím, to mě tedy ještě víc rozzlobilo a plácla jsem mu další. Popadla jsem ho za ruku a šli jsme domů. Čekala ho tichá domácnost. Od té doby nesmí na krok. A běda, jestli se kolem našeho domu začne courat Dituna!
Jitka J. (52), Kolín