Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž.

Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let.

Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje soused, jak se vaří čaj. Ale byly to jen detaily.

Až do chvíle, kdy mě jednou večer oslovil jménem své sestry. Tehdy se mi poprvé zatmělo před očima. Alzheimer? Slovo, které si pamatujete hned. Protože se do vás zakousne a už vás nepustí.

Stíny v jeho očích, které znám

Každý den vstáváme brzy. Dám mu kávu, kterou stejně nedopije. Někdy si myslí, že je znovu na vojně. Jindy že je jeho matka ještě naživu. Někdy mě obejme a řekne, že jsem krásná.

Jindy se mě lekne, protože si myslí, že jsem cizí. Jeho svět je jako pokoj plný zrcadel, která odrážejí minulost. A já se v nich snažím zůstat stát, i když mě nepoznává.

Zůstávám neustále s ním

Mohla bych ho dát do zařízení. Nabízeli mi to. Říkali, že bych měla myslet na sebe. Ale já nejsem ten typ, co odchází. Každý den si říkám, že tohle je ten muž, se kterým jsem strávila celý život, a i když jeho paměť odchází, já tu naši pořád držím.

Jsem jeho zrcadlo, připomínka i jistota. Není to hrdinství. Je to láska bez podmínek, ale beze slov. Vím, že mě snese. A i když se zdá, že nevnímá, cizí prostředí by ho ničilo.

Ztráty, které nejsou vidět

Nejtěžší jsou ty chvíle, kdy se dívá skrz mě. Dřív jsme se smáli stejným vtipům, teď je někdy nepochopí, jindy se směje bez důvodu. Ztrácím ho po kouscích, ale on o tom neví. A možná je to dobře.

Nosím v sobě všechny jeho verze: mladého, silného, zamilovaného, i toho tichého, co teď sedí v křesle a neví, kde je. A i když svět pomalu opouští, já ho neopustím nikdy.

Tiché chvíle, ale s ním

Večer sedíme spolu u stolu. Dívá se z okna a mlčí. Někdy mi vypráví příběhy z dětství, které už znám zpaměti. Ale i tak je poslouchám, protože v tu chvíli žije.

Někdy jen držíme jeden druhému ruku. A jindy, když je klid, se mě zeptá: „Jsi tady se mnou, viď?“ A já přikývnu. „Jsem. Vždycky jsem byla.“ A on se usměje.

Marie R. (71), Znojmo