Tu legendu mi vyprávěla babička. Kolem statku pod naším hradem se čas od času objevuje přátelský čuník. Kdo ho uvidí, tomu přinese zlatou odměnu.

K babičce jsem jezdívala často. Měla hezký domek na kopci a z okna pokoje, kde jsem spala, byl krásný výhled na zříceninu nedalekého hradu, kam jsme občas pořádali výlety spojené se sbíráním hub, malin a ostružin.

Představa, jak nám babička udělá skvělé knedlíky, byla lákavá. Babička nám vždy cestou vyprávěla různé historky a také pověsti.

Na hradě samozřejmě bývala bílá paní, tou se nejspíš může chlubit každá taková ruina, pokud tam žádná bílá paní nebyla, lidé si ji už dávno vymysleli. Své pověsti ale mělo i podhradí, zejména starý statek, ze kterého už taky dávno zbyly trosky.

Vyrazil pěšky

Jedna z pověstí vypráví o prasátku, které na tom statku kdysi žilo. Nebylo zlaté, ale zlato přinášelo každému, kdo jej uviděl. Stávalo se tak ale pouze v určité svátky v pravé poledne. A jednou jsme tam něco podivného zažili i my.

Tehdy měla babička narozeniny. Bylo jí už devadesát let a jejím jediným velkým přáním bylo, že se u ní sejdou v ten den všechny její děti, vnuci i pravnuci.

Chtěla nás vidět všechny pohromadě, což se nikdy nestalo, protože někteří z příbuzných žili na opačné straně republiky. K tomuto velkému výročí jsme si ale řekli, že jí tohle musíme splnit.

Bylo nás tolik, že jsme oslavu udělali v sále místní hospody, Od jedenácti jsme se postupně scházeli a sjížděli, abychom spolu slavnostně poobědvali. Babička hrdě seděla v křesle a pozorovala to hemžení. Pak odbila dvanáctá a několik členů rodiny stále chybělo.

Paradoxně to byli ti, co to měli nejblíž. Mezi nimi i babiččin oblíbený vnuk, můj bratranec Albert. Autobusem v jedenáct nepřijel.

Telefonovali jsme k němu domů, jeho žena, která zůstala doma s nemocným synkem, nám řekla, že Albert vyrazil pěšky, zkratkou kolem hradu.

Pašík

V tom Albert celý rozjařený vrazil do dveří sálu a z kapes začal tahat padesátikoruny. Bylo jich nejméně třicet a svítily novotou. „Rozbil jsi prasátko?“ smál se strýc Karel.

Albert začal vyprávět neuvěřitelnou historku, jak na louce u opuštěného statku pod hradem uviděl prase. Radostně k němu běželo a zdálky kvičelo. Albert pašíka poplácal po zádech a z kapsy vyndal sušenky.

Hrst mincí

Sele je sluplo, otočilo se a běželo pryč. Albert chtěl jít dál, ale kouká, že se v poledním slunci na zemi něco třpytí. Byla to kovová padesátka, úplně nová. A vedle ní druhá a třetí. Bylo jich tam plno. Albert si začal ládovat kapsy.

Okolí dobře prohledal a pak vyrazil dál. „To bylo to prasátko z pověsti,“ radovala se babička, že došlo na její slova. Její názor nezpochybnil ani fakt, že jsou ty padesátky dnešní. Jak se na louku dostaly? To jsme se nikdy nedozvěděli.

Historka se ale rychle roznesla po okolí, a protože pašíka nikdo nepostrádal, našli se tací, kteří legendě uvěřili. Celé léto běhali po okolí statku, někteří dokonce s detektorem kovů.

Hana (66), Kadaň