Zastavili jsme a vzali ho s sebou. Na místě, kam toužil autem odvézt, se nám ve světle lamp náhle rozplynul.

S manželem Tomášem jsme nepatřili k lidem, kteří obráželi večírky a společenské události v šatech a ve fraku. Raději jsme se v mládí toulali s batohem na zádech přírodou, spali jsme pod širákem a prožívali dobrodružství.

Později jsme k tomu přibrali i naše dvě děti. Za našich mladých let jsme často jezdili stopem. Proto jsme měli pochopení pro stopaře, když jsme si pořídili auto. Měli jsme radost, že jsme udělali dobrý skutek.

Mladík u silnice

Je to asi dvacet let, co jsme jeli na návštěvu k jedněm známým, kteří bydleli na vesnici. Měli jsme u nich strávit celý víkend. Počasí nám nepřálo, bylo sychravo a hrozilo, že nám víkend proprší. Nebe bylo šedivé a atmosféra dost pochmurná.

Déšť byl na spadnutí, takže když jsme spatřili u silnice mávajícího stopaře s ruksakem na zádech, dlouho jsme se nerozmýšleli a zastavili mu. Mladík byl pobledlý a působil zakřiknutě.

Nezřetelně nám poděkoval a posadil se na zadní sedadlo. Řekl nám pouze jméno vesnice, kam má namířeno. Znamenalo to pro nás trochu si zajet, ale nám to nevadilo.

Nepřítomný pohled

Díval se před sebe nepřítomným pohledem. Také se nedalo říct, že by zrovna dvakrát voněl. Přikládala jsem to faktu, že je třeba na toulkách, jako jsme kdysi bývali my. V té chvíli jsem si nedokázala přesně uvědomit, co mi ten pach připomíná. Dnes už to vím.

Působil jako ze hřbitova. Manžel splnil, co slíbil, a zavezl ho do vesnice, kam si přál. Mladík slušně poděkoval, vystoupil z auta a vydal se mezi domy. A pak jsme zažili šok – jeho postava najednou zmizela. Prostě se rozplynula!

Nevěřícně jsme na sebe s Tomášem hleděli. K našim známým jsme dojeli celí zaražení z toho, co jsme prožili. Hned jsme se jim s naším zážitkem svěřili, ale mysleli si, že žertujeme. Až později pochopili, že jsme skutečně vyděšení a říkáme pravdu.

Zjevuje se stále?

S Tomášem jsme si tím lámali hlavy i po návratu domů. Tomáš zkoumal všechno, co se týkalo vesnice, kde jsme mladíka vysadili. Dlouho nemohl najít žádnou stopu. Když ji ale nakonec nalezl, zmocnilo se nás zděšení.

Před mnoha lety se stalo, že se do vesnice v noci vracel student, kterému ujel poslední autobus. Pár set metrů před vesnicí ho ale na neosvětlené silnici srazilo auto. Byl na místě mrtvý. Zkoušeli jsme najít nějaké další informace, třeba fotografii oběti.

To se nám bohužel nepodařilo. Věk zabitého odpovídal mladíkovi, kterého jsme svezli. Domnívám se, že v onom podzimním odpoledni jsme se setkali s přízrakem nešťastného mladého muže.

Možná jsme nebyli první a ani poslední, komu se takto zjevil a koho požádal, aby ho dovezl do rodné vesnice…

Anna L. (60), Písek