Ten každodenní stereotyp mě ubíjel. Vaření, praní, uspávání dětí! Toužila jsem po dobrodružství. Potřebovala jsem změnu. Bylo to silnější, než já…

Už jsem to nemohla vydržet! Přitom jsem se tolik těšila, až se vdám, budu se starat o manžela a o děti. Byl to můj sen od dětství. Díky své velké lásce k dětem jsem se stala vychovatelkou v mateřské školce.

Nikdy jsem netoužila po tom cestovat, říkala jsem si, že všude dobře, doma je nejlépe. Můj největší koníček byla zahrádka a také jsem moc ráda šila. Proto nemohu pochopit, jak jsem mohla najednou tak překvapit sama sebe.

Děti se mi narodily krátce po sobě, nejprve Adélka, po ní za dva roky dvojčata Petr a Pavel. Byla jsem tou nejšťastnější ženou na světě! Zpočátku! Jenže pak byl jeden den jako druhý, byla jsem jen doma, uvázaná jako pes u boudy.

To je ono!

Můj pocit nespokojenosti vygradoval ve chvíli, když jsem potkala spolužačku ze základky Alenu. Zrovna se vrátila ze Španělska, chodila na kurz latinsko-amerických tanců a každý víkend vyrazila tančit do nějakého podniku. Poslouchala jsem ji jako omámená.

Najednou řekla, že bych mohla někdy vyrazit s ní. Má doma prý několik šatů, klidně mi nějaké půjčí. Hned jsem zamířila s kočárkem a dětmi k ní domů. A jak jsem si ty její krásné šaty zkoušela, podlomila se mi kolena – tohle je to, co potřebuju!

Nemohla jsem odolat! Manžela jsem se dovolila. Neměl nic proti tomu, abych si vyrazila. Znal mě přece dobře. Jak jsem tichá, skromná a neprůbojná… Alena se nestačila divit. Zírala na mě celý večer s očima rozzářenýma a jen opakovala stále dokola:

„Marcelo, já tě nepoznávám!“ Parket byl celý můj, pak jsem se chvíli kroutila kolem tyče a nakonec hopsala na stole. Kolem mě lítaly špunty šampaňského a muži volali: „Ať žije naše Marcelka!“

Drby

Vůbec nevím, jak jsem se dostala k Aleně domů, kde jsem přespala. Následky ale na sebe nedaly dlouho čekat. Náš okres je malý a lidé zlí. Do dvou dnů o tom mejdanu věděla moje tchyně i manžel.

Byl z toho málem rozvod. Musela jsem moc prosit o odpuštění, aby byla krize zažehnána. Zpětně ale musím říct – kdyby se čas vrátil, udělala bych to znovu!

Marcela (61), východní Čechy