Už jako dítě jsem občas simulovala, abych se ulila z nějaké domácí práce. Vždycky mi to prošlo. Stejnou taktiku jsem zvolila i v zaměstnání.

Jako malé dítě jsem bývala poměrně často nemocná. Maminka mi v mnohém ulevovala, i když jsme měli velký dům, zahradu a mnoho zvířectva. Měla jsem ještě dva starší sourozence, kteří všechno odpracovali za mě. Přiznávám, byla jsem rozmazlená, a to už mi zůstalo.

Na takové zacházení v rukavičkách si člověk zvykne rychle. Později jsem toho začala využívat. Maminka i bratříčkové mě na rukou nosili. Podobně to se mnou bylo i ve škole.

Dokázala jsem si vždycky najít nějakou spolužačku „služku“, jak jsem jim říkala, která mi třeba nosila učebnice i aktovku, když jsme se stěhovali z jedné třídy do druhé.

O vypracování domácích úkolů ani nemluvím. Tak tomu bylo později i u partnerů. Upřednostňovala jsem mouly, kteří pro mě udělali první poslední. Asi proto, že jsem se do žádného nezamilovala. To se mi stalo až v mém první zaměstnání.

Pan Dokonalý

Svou vybroušenou taktiku geniálního simulanta jsem tu dovedla k dokonalosti. Zejména ve chvílích, kdy se blížila uzávěrka, mi bývalo „nejvíce špatně“. Nepředstírala jsem jen migrény či virózy.

Měla jsem nacvičené dokonce i záchvaty lehké epilepsie, během kterých jsem uměla bravurně slintat a obracet oči v sloup. Tak mě taky poprvé spatřil náš nový kolega Patrik. Zalíbil se mi na první pohled, byl to pro mě pan Dokonalý.

Umanula jsem si, že to bude jednou můj muž. A protože jsem neznala slovo NE, aby mi někdo něco zakázal či odmítl, brala jsem to jako hotovou věc.

Snažila jsem se mu pak sice předvádět v těch nejsvůdnějších situacích, ale do toho občas přišla uzávěrka, během které jsem musela být opět náležitě indisponovaná, abych se vyhnula pracovnímu stresu.

Zdálo se mi, že mu nejsem taky lhostejná, zejména když mě jednou nesl téměř omdlelou na gauč v zasedačce. Upnula jsem se na firemní večírek, který se blížil. Tam ho klofnu!

Tak nádherná jsem ještě nikdy nebyla, jako když jsem vstoupila do místnosti, kde se večírek konal.

Ledová sprcha

Večer se skvěle vyvíjel, tančili jsme s Patrikem, a pak šli spolu na terasu. Polibek byl na spadnutí, když on najednou cukl, jako bych byla had.

„Nezlob se,“ řekl mi najednou odměřeně, „ty se mi vážně moc líbíš, ale máš tolik nemocí, že se tě bojím i políbit, natož abych si s tebou začal něco víc!“ Byla to pro mě ledové sprcha, taková slova bych v životě nečekala.

Patrik byl hypochondr, a dokonce se s tím i léčil. Marně jsem se snažila zachránit situaci tím, že jsem všechny své choroby jen hrála, že jsem zdravá jako řípa. Nevěřil mi.

Monika (61), Ostrava