Když se člověk přistěhuje na nové místo, měl by se snažit, aby byl se sousedy zadobře. I dobře míněný skutek se ale může obrátit proti vám!
Na vesnici jsme se přistěhovali krátce po tom, co se narodil náš druhý syn Hynek. Chtěli jsme, aby naše děti vyrůstaly ve zdravém prostředí. Byla jsem zdravotní sestra, v nemocnici jsem pracovala dva a půl roku, pak jsem šla na mateřskou.
Můj muž byl automechanik. Od začátku jsem toužila přátelit se se všemi nejbližšími sousedy. Musím nabídnout svou ruku jako první, aby věděli, že nejsem namyšlená holka z města, říkala jsem si.
Sousedka Květuše nebyla moc chytrá, prostě obyčejná holka, která na vesnici vyrostla. Měla čtyři děti a manžela zedníka.
Normální?
Rychle jsem si získala její důvěru, staly jsme se kamarádkami a já jí začala i radit. Rozhodně jsem to s ní myslela dobře. Do péče o domácí zvířata a zahrádky jsem nos nestrkala, zato jsem si byla jistá v tom, že jsem skvělý psycholog.
Když se Květušina dcera Bára rozhodla, že bude hrát fotbal, a Květuše přiběhla za mnou, jestli to je v pořádku, nevěděla jsem, co na to říct.
Její manžel už předem lomil rukama, že není jejich dcera „normální“ a že bude určitě „na holky“, když je to nyní takový trend. Navíc se Bára později nechala potetovat a zapsala se na bojový sport. Nenápadně jsem si s ní tehdy pokecala.
Přinesla jsem jí dívčí román a pěkné růžové značkové triko. Doporučila jsem jí, aby v něm rozhodně přišla na naši vesnickou masopustní zábavu, že se za ní každý kluk otočí.
Dorazila v černé mikině s kapucí. Musela jsem dát jejímu tátovi za pravdu: Bára bude určitě „na holky“! Tak jsem to Květuši také naservírovala.
Byla jsem si jistá
Mé teorii uvěřila a brzy si to už špitala celá vesnice. Bára měla ostudu a ve chvíli, kdy jí bylo osmnáct let, odešla z domova a už se ve vsi neukázala. Za pár let jsem se dozvěděla, že se vdala a má šťastnou rodinu, dvě děti.
Za manžela si vzala trenéra z dívčího fotbalového týmu. Květuše se mnou od té doby nemluví. Prý jsem její dceru ošklivě pomluvila.
Alena (65), Plzeňsko
