V hospodě člověk narazí na všelijaké existence. Dobře to znám, pracovala jsem po lokálech celý život. O jednom štamgastovi se říkalo, že mu není pomoci. Já tomu ale nechtěla uvěřit!

Byla jsem osamělá, stárnoucí a muži se mě, myslím, báli, připadala jsem jim nejspíš přehnaně energická. Já jsem však žádná rozená velitelka nebyla.

Vyučila jsem se servírkou, celý život jsem pracovala v hospodách, a tak jsem prostě musela působit rázně, jinak by si mě chlapi nad půllitry namazali na chleba. Nějak jsem mezi nimi zestárla, aniž by o mě jevili zájem.

Čas uháněl jako splašený a najednou jsem zjistila, že jsem v letech a sama. Přes den bylo v hospodě práce dost, i všelijakých žertíků, a tak jsem na to alespoň nemusela myslet. Večery však byly smutné.

Rodiče na pravdě boží, vdané kamarádky rozeseté po všech koutech světa, kamarádi dávno ženatí. Občas nezbylo než si vzít prášek na spaní a až do rána na své smutky zapomenout.

U mých kamarádek občas byla tendence shánět mi ženichy, mnohdy spíš v legraci než vážně.

Dohazovačky

Dohazovačství patří do žertovných oper, nikoli do reality, kde většinou končívá všelijak. „Hele, a támhleten by se ti nelíbil?“ říkávaly ženské. „Je to vdovec, vypadá obstojně, zastane hodně práce.“ Záhy se ukázalo, že dotyčný zesnulou manželku bil a utrápil.

K nám do lokálu chodíval taky jeden takový neperspektivní. Pil jako duha. Byl na tom podobně jako já, stárnoucí a osamělý, a já si v duchu říkala, že kdyby se trošku lépe oblékl, nechal se ostříhat a nebyl věčně opilý, mohl by to být docela fajn chlapík.

Znali jsme se, bydlel v naší ulici. Kdysi to byl docela sympatický muž, ale když se později rozvedl a přišel o práci, semlelo ho to. Do hospody přicházel mírně podroušený a odcházel div ne po čtyřech.

Dům jako hrad

„To se už nespraví,“ mínil hospodský. „Ten je ztracenej.“ Trochu mi vadilo, že ho všichni odepsali. „A co když není?“ odsekla jsem, když už mi ty řeči vážně lezly na nervy. Sedla jsem si k němu a začali jsme si povídat.

Přišel chudák o všechno, i o dům, který postavil svépomocí. Bývalá žena tam teď bydlela s milencem. Když to líčil, skoro plakal. Tak moc ho prý bavilo na tom domku pracovat. „Hele, já mám stavení v hrozném stavu,“ napadlo mě.

„Co kdyby ses na něj mrknul?“ Nazítří ráno už tam byl, dumal, plánoval, rozměřoval, stanovil cenu. „Udělám ti z toho hrad,“ mínil. Fakt ho to bavilo. Hodně jsme se sblížili.

Později jsme už nebyli jen přátelé, a tehdy se nechal přemluvit, aby problém s alkoholem konzultoval s odborníky. Ukázalo se, že vůbec není ztracený. Nenapil se ani na naší svatbě, a to je co říct.

Jiřina (61), Znojmo