Hrozně jsem se bála. Seděla jsem v parku a třásla se při myšlence, jak mě bude za chvíli zkoušet nejstrašnější profesor. Najednou mi spadlo k nohám černé pírko.

Studovala jsem tenkrát historii. Každá fakulta má svého obávaného profesora, i já takového měla. U něho jsem měla dělat zkoušku z paleografie, což je věda, která se zabývá čtením a výkladem starých listin. Student musel text nahlas přečíst a porozumět mu.

Nutno dodat, že mluvím o době, kdy jsme ještě neměli počítače, abychom si na internetu snadno vyhledali všechny potřebné informace. Mé studium, to byly fronty v knihovnách, opisování textů ručně a jedinou „technickou pomůckou“ byl kopírák.

Havrani

Před zkouškou jsem seděla v parku, který už vítal první poslíčky jara. Přede mnou byl upravený záhon sněženek a hned vedle bledule se svými žlutými okraji. Přímo na cestě hodovalo hejno havranů na zbytcích pohozeného rohlíku.

Sledovala jsem černé ptáky s jakýmsi tlakem na hrudi, který mě doprovázel hned při vstávání. Zkoušku jsem měla dělat za necelou hodinu.

Napadlo mě, že bych teď ze všeho nejraději chtěla být jedním z havranů s kovově nafialovělými brky, kteří za chvíli bezstarostně odletí hledat jinou zábavu, než je starý rohlík.

Najednou se mi k nohám sneslo pírko. Zvedla jsem ho a napadlo mě, že si ho nechám, třeba mi přinese u zkoušky štěstí.

Třesoucím se hláskem

Vytáhla jsem si listinu číslo 33. Katastrofa! Text listiny jsem nedokázala přečíst, natož objasnit. Listina byla ofocená velmi nekvalitně. Navíc prošla už spoustou rukou. Text byl rozostřen, takže jsem byla bez šancí.

Zkouška u tohoto obávaného profesora probíhala tak, že za každé váhání na vaši stranu stolu putovalo deset haléřů. Pokud se to stalo desetkrát, přesunul k dotyčnému poslední desetník a pronesl slavnou větu:

„Tady máte korunu na autobus a zmizte!“ Ve chvílích nejhlubší úzkosti jsem přiložila havraní pírko na text listiny. Můj talismane, pomoz mi, vyslovila jsem v duchu větu. A stal se zázrak! Brk havrana v místech, kde se dotýkal, jako by osvětlil každé písmeno.

Najednou bylo vše jasně čitelné. Jako by ten brk vydával nějaké zvláštní světlo. Začala jsem třesoucím se hláskem číst. „My, purkmistr a rada města činíme tímto listem…“ Profesor se pousmál. „Výborně, slečno studentko!“ ozvalo se nadšeně od katedry.

„Jste první, kdo si s tímto náročným textem poradil! Dejte mi index! Píši vám výborně. Cestu autobusem si budete muset zaplatit sama!“ znělo mi v uších ještě dlouho poté, co jsem se vypotácela na chodbu.

Můj talisman

Seděla jsem v parku a na duši se mi rozléval pocit klidu. Tmavé havraní pírko jsem držela stále v ruce a prohlížela si ho detailně jako tu největší záhadu světa.

Škoda, že neumím řeč zvířat, poděkovala bych havranům, co tam seděli, koukali na mě a občas něco zakrákali!

Pavlína (67), Plzeň