Pohádali jsme se kvůli malichernosti a rozešli se ten den ve zlém. Byla to chyba. Nikdy totiž nevíte, jestli to nejsou vaše poslední společné chvilky.

Moje moudrá babička vždycky říkávala, že i když se večer s někým pohádáme, nejpozději ráno bychom se měli udobřit a pak rozloučit v dobrém. To kdyby se domů už večer jeden z nás nevrátil.

Nebrala jsem tyhle její životní rady úplně vážně, až přišel okamžik, který mi její slova drsně připomněl.

Hádka

Už ani nevím, jak k té strašné hádce s mým mužem došlo. Naše děti byly v tom nejhorším věku, kdy zlobí, i když spí, a rodiče jsou z toho na nervy. Pak už stačí málo k tomu, aby přišel výbuch emocí.

Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, ale hádali jsme se s manželem tak, že jsme po sobě dokonce házeli věcmi a strkali do sebe. Šla jsem spát k dětem a manžel si z trucu ustlal na gauči a dlouho do noci koukal na televizi. I když měl ráno řídit auto.

Když děti usnuly, měla jsem se jít usmířit a tu televizi vypnout. Jenže já byla uražená a až moc hrdá. Stejně jako on. Ráno beze slova odešel z bytu s velkým bouchnutím dveří. Mohla jsem vstát a udělat mu snídani a tvářit se, jako by se nic nestalo. Já to ale neudělala.

Blízko smrti

V práci se mnou stále ještě cloumal vztek, ale to jen do té chvíle, než se objevila policie. Manžel boural a bylo to s ním moc špatné. Hned se mi vybavila slova mé babičky. Teď se dívá tam nahoře a kývá hlavou, že byly všechny její rady marné.

Běžela jsem do nemocnice a prosila tam u lůžka svého muže, který byl na těch nejrůznějších přístrojích, o odpuštění. Naštěstí mě osud vyslyšel. Manžel měl tuhý kořínek a velké štěstí. Trvalo to sice dlouho, ale dostal se ze všech problémů bez trvalých následků.

Od té doby se každé ráno loučíme jen v dobrém. I kdybychom se večer sebevíc pohádali. A to nejen s ním, ale i s dětmi. Snad si tu radu mé babičky vezmou k srdci více, než jsem to dělala já.

Alice (53), Sušice