Byl to český fousek, výjimečný lovecký pes! To nás ubezpečovali, když starý pán, jeho majitel, zemřel. Kam s tím psem? Nakonec nás přesvědčil on sám!

Stalo se to v době, kdy jsem ještě chodila do školy. Bydleli jsme na vsi, vedle nás měl domek starý pan Kubíček. Žil sám jen se svým psem. Nemohl si svého Astora, jak mu říkal, vynachválit.

„To je nejlepší ze všech loveckých psů,“ básnil o svém čtyřnohém příteli, „ten cítí lišku na druhé straně kopce, když se k naší vsi blíží!“ Astor jej doprovázel všude – i před ordinací našeho pana doktora seděl a trpělivě čekal, až jeho pán vyjde.

Máma váhala

Jenže pak pan Kubíček zemřel. A co se psem? Astor byl smutný, ležel před svou boudou a nechtěl žrát. Stýskalo se mu. Moje máma mu chodila dával žrát, protože jí bylo té němé tváře líto. Taky ho vždycky podrbala za ušima a poplácala po hřbětě.

Astor se na ni vděčně díval a někdy ji i doprovodil k brance. Když přijel syn pana Kubíčka vyřizovat pozůstalost, hned se snažil mámu přesvědčit, aby si Astora vzala.

Jeho ani ten starý dům prý nechtějí, prodají ho, potřebují peníze, ne chalupu, kam by jezdili na víkendy. Máma váhala, ale táta byl proti. Jednoho psa jsme už měli, Punťu.

Byl to obyčejný kříženec, podivná míchanice několika ras, byl ale milý a veselý, na hlídání však nebyl. I kunu nám pustil do kurníku a ani nezvedl hlavu, když nám zakousla pár slepic.

Větřil nebezpečí

Bylo pozdní jaro, a máma se vydala do lesa na houby. Dlouho se nevracela. Mobily nebyly, abychom zavolali. Stála jsem s tátou na zahradě, když přiběhl k plotu Astor, byl celý zdivočelý. Skákal vysoko, jako by chtěl plot přeskočit.

Pak běžel k vrátkům a snažil se podhrabat. Zhodnotili jsme s tátou, že se chová divně, a vyrazili k němu na dvůr. Astor se vyřítil z vrátek a běžel. Hnal se tryskem k lesu, kde zmizel. Vzápětí jsme zaslechli hlasité zakňučení. Přidali jsme v běhu.

To, co se nám v lese naskytlo za podívanou, jsme nečekali. Stála tam máma a kolem ní selátka divočáka. Bachyně honila po lese Astora. „Mámo, poběž!“ Chytli jsme ji každý za ruku a běželi k domovu. Až když se za námi vrata zavřela, vzpomněli jsme si na psa.

Přežil? To už se Astor belhal z lesa. Byl zraněný, ale dostal se z toho. Byl to prostě hrdina. Jeho psí čich byl neuvěřitelný, jak říkal pan Kubíček. Na dálku cítil bachyni s mláďaty, jak tam drží mámu v pasti!

Tak táta rozhodl, že se mu musíme odvděčit. Astor u nás už zůstal, zabydlel se v boudě vedle Punti, který ho na uvítanou radostně olízal. A na rozdíl od něho Astor náš dům hlídal.

Daniela (56), Rumburk