V babiččině domku se po smrti dědy začaly dít zvláštní věci. Psy děsilo hlavně místo v rohu ložnice, na které vytrvale štěkali. Pak jsem si všimla toho divného stínu.
Nezažívala jsem žádné nevysvětlitelné jevy až do chvíle, než jsme se přestěhovali do babiččina domku. Babička si dlouho stěžovala na to, že má od smrti dědečka ošklivé noční můry, pronásleduje ji prý stín šílené ženy. Mysleli jsme si, že si babička vymýšlí. Že jí je smutno po dědečkovi a cítí se sama.
Psi šíleli
Ona nám ale tvrdila, že se opravdu bojí, že ji ten strašlivý sen pronásleduje. Nakonec jsem se rozhodla, že se k babičce nastěhuju s manželem a synem a taky s našimi dvěma psy. Babička pookřála radostí, že v domě s ní někdo bude.
My jsme se zase radovali, že se nebudeme tísnit v malém bytě, ale budeme žít v domku se zahrádkou. Spokojenost byla na všech stranách. Celkovou rekonstrukci domku jsme nechali na pozdější dobu, stejně jsme tolik peněz neměli. Zatím jsme si upravili první patro.
Plánovala jsem, jak upravím zahrádku, která dlouho ležela ladem. Vařit jsem chodila dolů k babičce, a tam se mnou chodili i naši psi. Od začátku byli v přízemí u babičky neklidní. Seděli zásadně směrem k babiččině ložnici a špicovali uši.
Když jsem jednou šla babičce do ložnice ustlat, vystartovali za mnou a hned na prahu se rozštěkali. Rozhlížela jsem se kolem sebe, co je tak vydráždilo. Nic jsem neviděla, oni ale upřeně zírali do kouta u babičiny postele a vrčeli.
S babičkou to pak šlo rychle z kopce. Zemřela čtyři měsíce poté, co jsme se nastěhovali. Utěšovali jsme se tím, že byla šťastnější a spokojenější, když jsme u ní byli. Že alespoň odešla obklopena milující rodinou.
Kolem krku
Problémy na sebe nedaly čekat. Týden po pohřbu jsem uklízela babiččin pokoj, bylo už pozdě večer, když mě náhle cosi chytlo kolem krku. Myslela jsem si, že to je nějaký zloděj, co se dostal do domu.
Zápolila jsem s tou silou, až se mi podařilo se toho sevření zbavit. Když jsem se prudce otočila, zahlédla jsem stín, jak zmizel v kuchyni. Volala jsem o pomoc, manžel prošel celý dům, nikde nikoho nenašel. Dveře byly zamčené, okna zavřená.
Švagrová si poradila
Tehdy jsem začala věřit na nadpřirozeno. Po domě se pohyboval podivný stín, který jsme si nedokázali nijak vysvětlit. Útočil na nás, dloubal nás do žeber a ráno jsme byli všichni samá modřina. Ani psy ten stín nešetřil.
S oblibou na některého z nich skočil a pak jej štval po bytě, až zoufalý pes shazoval v zoufalství věci z nábytku, jak do něj vrážel. Byli jsme zoufalí, nikdy jsme nic podobného neviděli. Pomohla až moje švagrová.
Když slyšela, co se nám děje, přivezla své dvě kočky a nás poslala do městského bytu. Sama zůstala se svými kočkami v našem domku po babičce celý víkend. Nevím, co tam ty tři dělaly, ale od té doby se stín nikdy neobjevil. Moc se nám tehdy ulevilo.
Anna (64), Zlínsko
