Žili jsme ve vyhořelém manželství. Byli jsme věčnými hádkami tak vyčerpaní, že jsme spolu raději už vůbec nemluvili.

Pozorovala jsem nejlepší kamarádku, jak s manželem senzačně tancují. Asi jsem měla smutné oči, protože si pak ke mně přisedla a povídá: „Vypadáš jako pes, který nemůže najít páníčka. Co tě trápí?“ Povzdechla jsem si:

„Jak to s Mirkem děláte, že jste i po dvaceti letech tak spokojení? Máš na to nějaký recept?“ Rozesmála se: „Dobře víš, že nic takového neexistuje.

Měli jsme prostě štěstí, to je vše.“ Kapela spustila svižný irský tanec, Mirek si Soňu znovu odvedl na parket, váleli jako zamlada. Zvládají i složité irské tance, pomyslela jsem si s obdivem do kvílení houslí.

Náš vztah vyhasl

My se s Vláďou doma sotva pozdravíme. Jsme na sebe už alergičtí, ale opustit jeden druhého nemáme kuráž. To jsme to dopracovali. Do společnosti chodím s kamarádkou a jejím mužem. Dělám jim křena. Ale neumím si představit, že by šel Vláďa se mnou tancovat.

„Tak zkuste manželskou poradnu,“ navrhla Soňa, když mě vezli domů. „Jo, to už jsem mu taky říkala. Odpověděl, že leda přes jeho mrtvolu.“ Mirek, který toho nikdy moc nenamluví, se překvapivě ozval. „Vymysli si milence,“ pravil. Obě jsme na něj zazíraly.

„Cože?“ hlesla Soňa. „A jak se to, prosím tě, dělá?“ Zasmál se: „Někomu řeknu, třeba bráchovi, toho Vláďa nezná. On je pro každou špatnost. Zavolá ti. Za pokus to stojí, no ne?“ Trochu mě to vylekalo, ale zanedlouho jsem to úplně vypustila z hlavy.

Druhý den zazvonil telefon. Bral ho Vláďa, za okamžik na mě chraptivým hlasem křikl: „Pro tebe. Volá ti nějakej chlap.“ S očima plnýma údivu mi podal sluchátko a poodešel, ale nikoli daleko, aby mu pokud možno neuniklo, co budu říkat.

Ve sluchátku burácel hlas Mirkova bráchy: „Ahoj, lásko. Tak kdy se uvidíme? Už se nemůžu dočkat.“ Hulákal natolik, že to můj muž slyšel. Podklesly pod ním nohy, musel si sednout na gauč. „Taky se moc těším,“ špitla jsem. „Promiň, teď nemůžu mluvit. Zavolám později.“

Přinesl květiny

Položila jsem sluchátko. Vláďa zděšeně zahuhlal: „Co to bylo? Ty máš chlapa?“ Vypadal jako zmoklá slepice. Jen jsem mávla rukou: „Ale kdepak. To byl jen kamarád,“ řekla jsem a odplula k zrcadlu, abych si vyzkoušela nové sluneční brýle. Vláďa byl jako opařený.

Když uslyšel hlas Mirkova bráchy ve sluchátku o dva dny později znovu, všimla jsem si, že v kuchyni zapíjí prášek na uklidnění. Zanedlouho přinesl kytku a lístky do divadla. Pozval mě pak dokonce i na večeři. Metoda „vymyšlený milenec“ se v našem případě tedy osvědčila.

Jitka M. (60), Chomutov