Manžel Zdeněk pro mě znamenal absolutně všechno. Když zemřel, těžko jsem se z jeho náhlé smrti vzpamatovávala.

Uplynulo pár měsíců, když se mi při cestě po schodech v našem domě stala nevysvětlitelná věc. Zaslechla jsem podivné kroky, a dokonce viděla stín nějaké bytosti. Šlo snad o přízrak mého zesnulého chotě? Se Zdeňkem jsme byli manželé dvaatřicet let. Řekla bych, že jsme si byli souzeni.

Jeden pro druhého

Prožívali jsme harmonický vztah a v těžkých chvílích navzájem jeden druhého podrželi. Hádali jsme se minimálně, a pokud přece jen, rychle jsme se udobřili. Děti jsme neměli a žili zkrátka jeden pro druhého.

I proto mě jeho smrt velmi ranila a těžko jsem se s ní smiřovala. Zdeňka zradily ledviny, a když zemřel, cítila jsem se příšerně. Strašně sama a opuštěná. Bydleli jsme v malé obci ve starém čtyřpatrovém domě bez výtahu.

Náš byt se nacházel až úplně nahoře, což nám zpočátku nevadilo, aspoň jsme se prošli, v pozdějším věku ale byly cesty po schodech čím dál náročnější.

Na chodbě nikdo nebyl

Uběhly asi tři měsíce, co Zdeněk zemřel, když se mi přihodila zvláštní věc. Bylo kolem osmé ráno a já se rozhodla, že zajdu nakoupit nějaké potraviny na oběd. Oblékla jsem se a vyrazila. Sešla jsem pár schodů a v mezipatře jsem najednou zaslechla kroky.

Ohlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Šla jsem tedy dál, jenže kroky neustávaly, jako by mě sledovaly. Zastavila jsem se, ohlédla se, ale opět jsem nikoho nespatřila. „Je tam někdo?“ zavolala jsem, ale nikdo se neozýval. Klapání bot nicméně neutichalo.

Vše skončilo až v momentě, kdy jsem vyšla před dům. Obchod se nacházel nedaleko přes ulici. Vzala jsem vše potřebné a šla zpátky. Celou dobu jsem přitom přemýšlela, co to bylo a jestli kroky uslyším znovu i při cestě nahoru.

Obrys postavy stoupal po schodech

Vyšla jsem do prvního patra, ale kroky nikde. Vyšla jsem do dalšího a zase nic. Ticho jako v kostele. „Asi se mi to jenom zdálo,“ říkala jsem si. Když jsem ale mířila do posledního patra, zahlédla jsem jen pár metrů před sebou stín.

Siluetu člověka, která mířila pořád nahoru. Nevím, o koho šlo, nebylo to poznat. Když se přiblížila k mému bytu, náhle zmizela. Vůbec jsem nechápala, co to mělo znamenat.

Vybalovala jsem věci z tašky, poté jsem se pustila do vaření a celou dobu jsem si lámala hlavu nad tím, co jsem viděla.

Zjevil se na naše výročí?

Pak jsem se podívala do kalendáře a zjistila, že je 15. března, tedy den, kdy bychom se Zdeňkem slavili výročí seznámení. Těžko říct, jestli šlo o náhodu, nebo to s tím nějak souviselo.

Od té doby jsem už ale na schodech žádné cizí kroky neregistrovala a po stínu také ani památky. Co to tedy tehdy bylo?

Jana Š. (60), Náchod