Na výletě jsme s mámou zabloudily do malé hospůdky na mýtince. Vypadala jako z historického filmu. Znovu jsme ji už ale nikdy nenašly.

Byla jsem malá holčička, když se mně a mé mamince stala ta zvláštní příhoda. Rády jsme navštěvovaly staré hrady a zříceniny. Maminka mi vyprávěla o jejich historii formou pohádek, a to mě moc bavilo.

Měla jsem bujnou fantazii, tak jsem si představovala, jak na takovém hradě bydlím, maminka je hradní paní a já její dcera. Jak si tam žijeme šťastně a spokojeně, máme mnoho sloužících a obejdeme se bez táty, který nás opustil. Děti si zkrátka umějí vysnít nádherné příběhy.

Hospůdka

Tehdy mi bylo osm let. Maminka auto neměla, autobus nás vysadil na stanici uprostřed lesů, a my se daly lesní pěšinou za zážitkem. Tentokrát byla ta cesta dlouhá a vedla do prudkého kopce. Nohy mě bolely a kňourala jsem, kdy už bude ten hrad.

Místo něho se objevila mýtina a na ní starý domek. Maminka se chtěla tamních obyvatel zeptat, kudy dál, když jsme ale přišly blíž, zjistila, že se jedná o nějakou hospůdku. „Mami, odpočineme si tady!“ prosila jsem.

Vešly jsme dovnitř, všude hořely louče, žádná žárovka a elektřina. Od výčepu se na nás smála příjemná, mladá dívka. Daly jsme si polévku, k pití měla jen obyčejnou vodu, prý ze studánky.

Nikdo už neví

Ta dívka se mi vryla do paměti jako moc příjemná a milá. S maminkou si hezky popovídaly a poradila nám cestu, kudy dál. Zdálo se mi jen, že mluvila divně. Ne všechno jsem jí rozuměla. I máma mi řekla, že to bude asi nějaká cizinka, měla velmi podivnou češtinu.

Nikdy jsem na ni nezapomněla. Když jsem byla velká, jela jsem do těch míst na zříceninu několikrát, les jsem prolezla křížem krážem, nenašla jsem už ale ani tu hospůdku, ani mýtinu, kde stála. Když jsem se ptala místních, nikdo o ničem takovém nevěděl. Stará krčma jako by se propadla do země.

Šárka (63), Tábor