Dobrák od kosti, pohodář, sympatický člověk. Tak nějak vidí mého manžela jeho kolegové, známí, naše děti a samozřejmě i já. Pak přišla sprcha!

Byl to prostě odjakživa oblíbený a nekonfliktní člověk. Dával mi najevo lásku. Byla jsem přesvědčená, že málokdo má v životě takové štěstí jako já. Nemohla jsem si stěžovat na rodiče, kteří mi poskytli šťastné dětství a dospívání.

Měla jsem všechno

Měla jsem štěstí na muže a vzala si toho, po kterém jsem toužila a byla do něho opravdu hodně zamilovaná. A potom bylo z ničeho nic vše jinak! Prožívala jsem lásku jako z pohádky.

V jeho přítomnosti jsem cítila okolo žaludku motýlí křídla a srdce mi bušilo jako o závod. Když se mě dotkl, úplně jsem se rozechvěla. A svatba s ním byla vrcholem mého života! Také jsem si na ní dala záležet.

Šaty jsem měla jako z pohádky, a dokonce se konala na zámku. Štěstí pokračovalo narozením našich dvou potomků, holčiček. Z manžela se stal vzorný otec a babičky se předháněly v hlídání. Po nějaké době se mi podařilo získat práci snů.

Mohla jsem zůstat doma a vše posílat zprvu poštou a potom elektronicky, do zaměstnání. Živila jsem se coby překladatelka, ale ne románů.

Překládala jsem návody k použití praček, ledniček, nejrůznějších mixérů nebo fénů pro jednu velkou firmu, která tyto přístroje dovážela.

Změnil se

Nebylo to nijak zábavné, ale mohla jsem se věnovat dětem a pracovat po nocích, což mi velmi vyhovovalo. Manžel mi byl oporou a já mu oplácela domácím jídlem a veškerým servisem kolem chodu domácnosti.

Roky ubíhaly a já si ani nevšimla, že už oba nejsme nejmladší. On mi ale občas přinesl kytku nebo mě pozval někam do divadla, kam sám od sebe sehnal lístky. Nikdy mi nezapomněl dát najevo, jak mě má rád. Byl to prostě stále můj miláček!

Jenže, začal být takový zasmušilý. Duchem mimo. Zmocnil se mě strach. Zprvu jsem se utěšovala, že si to jen namlouvám. Ale moje bedlivé detektivní pozorování jeho chování mě utvrdilo v domněnce, že mu něco je. Netají mi nějakou nemoc? Nemá problémy v práci?

Stalo se mu něco? Ptala jsem se, ale on jen mlžil. „Prosím tě, co si to namlouváš? Nic mi není!“ tvrdil stále dokola, ale já jsem mu nevěřila.

Mlžil a zapíral

Začala jsem slídit. Prohledala jsem mu aktovku i kapsy v domnění, že najdu třeba nějaký recept od lékaře, nebo účtenku z lékárny. Prostě něco, co by vysvětlilo jeho divné chování. Potom jsem to opravdu našla, ale radost jsem neměla.

Byla to karmínově rudá krabička s náramkem, takovým tím slabounkým řetízkem. Krásně se blyštil! Ani mě nenapadlo, že není určený mě, ale úplně někomu jinému. Jeho tajné lásce!

Náramek jsem samozřejmě nedostala, ale ke svému překvapení, či spíš šoku, jsem zjistila, že ho má na ruce naše sousedka! O hodně mladší a taky hezčí paní. Byla bezdětná a opravdu atraktivní. Dlouhé blond vlasy a plné poprsí.

Vždy pečlivě ustrojená a na vysokých podpatcích. I odpadkový koš chodila vynášet v pantoflíčkách s labutěnkou.

Neměla jsem šanci

Přistěhovala se po rozvodu asi před půl rokem. Nic bližšího jsem o ní nevěděla. Jen jsme se vždycky pozdravily a šly si každá svojí cestou. Vlastně byla tak trochu záhadná. Nikdo ji nenavštěvoval a z jejího bytu se neozývala televize ani rádio.

Netušila jsem, zda odchází do zaměstnání nebo zda má přítele. Vyptala jsem se na ni ostatních sousedů, s kterými jsem se znala dlouho. „No jo, vidíte, to mě nenapadlo. Taky o ní nic nevím,“ konstatovala drbna z přízemí a její kamarádka se hned přidala:

„Ale jo, tuhle jsem ji viděla jít s nějakým mužským. Starším, v modré bundě! Muchlovali se jako dva puberťáci!“ Podlomila se mi kolena. Určitě se jednalo o mého manžela, kterého ona kamarádka neznala. Nezbývalo, než se manžela zeptat přímo a konkrétně.

Snad dostane rozum

Tentokrát nezapíral a vše pokorně přiznal. Zamiloval se prý snad týž den, co se sousedka přistěhovala. Stačilo si pohlédnout vzájemně do očí! „Nevím, jak je to možné. Neplánoval jsem to. Ale nemohu si pomoct.

Moje Linda je láskou mého života,“ omlouval se a v očích měl slzy. Ani jsem nedostala vztek. Chtělo se mi ho obejmout a utěšovat. Odstěhoval se jen vedle, o byt dál. K ní. K té svojí Lindě. Stále doufám, že ho to přejde a vrátí se domů. Ke mně!

Jarmila K. (58), Beroun