Během vánočních svátků jsem se tehdy připletla k ošklivé nehodě. Duše zemřelého si mě tam vybrala a začala mě navštěvovat. Byla jsem z toho šílená!

Mám poměrně dobrou intuici, o tom vím. Dokážu vycítit nebezpečí, jednou v mládí jsem se vyhnula nehodě autobusu, kterým jsem jezdila na střední školu. Ráno jsem se rozhodla, že nepůjdu na první hodinu, a udělala jsem dobře.

Také jsem vnímavá na změnu tlaku, bouřku cítím dříve, než se objeví mrak a zahřmí. Že bych ale dokázala cítit duchy, to jsem ještě donedávna netušila.

Smrt v zádech

Stalo se to přesně v období vánočních svátků. Jela jsem autem z práce, když jsem se shodou okolností připletla k autonehodě. Auto se srazilo s kamionem a skončilo v poli. Bylo ve strašném stavu, čemuž odpovídalo i to, že jedna osoba zemřela.

Mladý muž, otec rodiny. Jeho manželka i dcera přežily, ale těžce zraněné. Stála jsem tam u krajnice a pozorovala celou tu smutnou událost z patřičné vzdálenosti. Podobné tragédie určitě málokomu dělají dobře na psychiku.

Jak jsem tam tak stála a čekala, až budu moct jet dál, najednou mě zamrazilo v zádech, Byl to velmi nepříjemný a divný pocit, jako by se mě dotkla smrt.

Nejsem sama

Začalo to krátce po jedenácté hodině v noci, když jsem zhasla lampičku a chtěla spát. Měla jsem dojem, že po pokoji chodí stín. Bylo to na hranici vidění, říkala jsem si, že to musí být nějaký zrakový klam. Jenže pak se ozvalo něco jako tichý šepot.

Když se to zopakovalo těsně u mého ucha, vyskočila jsem z postele. Rozsvítila jsem a rozhlížela se kolem sebe. Pak jsem prošla celý byt a vzala si nůž, který si dala pod polštář. Jen jsem ale zhasla a začala usínat, ozval se ten zvuk zase.

Tentokrát jsem měla pocit, že jsem rozuměla jedinému slůvku, a to bylo: prosím! V tu chvíli mě to napadlo! Co když to je duše toho mrtvého muže? Co když se na mě přilepila? Nevím, co mám dělat… Nemám s duchy žádné zkušenosti.

Nemohla jsem usnout a celou noc jsem probděla v hrůze, že se to bude opakovat. Ráno jsem dorazila do práce vyčerpaná. Se svými děsivými zážitky jsem se později svěřila v internetové diskusi, ve které se podobná témata řešila.

Všichni se shodli na tom, že přízrakem je určitě duše toho zesnulého a já jsem člověkem, na kterého se umírající dokázal na místě napojit. Radili mi, abych vyhledala jeho manželku s dcerou, které ležely v nemocnici. Udělala jsem to.

Konečně odešel

Seděla jsem střídavě u jejich postelí, obě byly v umělém spánku. Byla jsem tiše a držela je za ruku. Měla jsem při tom pocit, že tam se mnou je ten duch a usilovně si přeje, aby se ty dvě probudily.

Nejprve to zvládla manželka a krátce po ní se vrátila do života i dcerka. Divily se, kdo jsem, a já řekla, že účastník nehody. Obě mi vyprávěly, že se jim v kómatu zdálo o tatínkovi.

Povídal si s nimi a pak se rozloučil a šel do světla. Byla jsem ráda, že se to povedlo. Od té chvíle se už u mě doma neobjevil.

Helena (51), Brno