Až si budete kupovat v obchodu se zvířaty mazlíčka, nevěřte prodavači. Bude se ho chtít zbavit a nalže vám cokoli. Nás pak doma čekalo pořádné překvapení.

Do toho zverimexu jsme s dcerou chodily pravidelně, protože Nikolka si moc přála zvířátko. Manžel z toho nadšený nebyl, trvalo dlouho, než jsme ho zlomily, aby se smířil alespoň s nějakým hlodavcem, který bude v kleci chroupat tvrdý chleba.

Nebude vydávat žádné pronikavé zvuky ani drápat nábytek ani se nebude muset pravidelně venčit. Konečně přišla ta velká chvíle, kdy jsme tatínka přesvědčily, že dcera potřebuje domácího mazlíčka.

A tak jsme vyrazili s Nikolkou do zverimexu, kde ji okamžitě okouzlila morčátka. Bylo jich tam několik, jedno krásnější než druhé. Dcera nevybírala dlouho, hned jí padlo do oka jedno pěkně zbarvené. Když jej vzala do ruky, bylo přítulné a milé.

„Je to sameček?“ položila jsem zásadní otázku prodavači. Ten kýval hlavou na souhlas, že to je jistojistě samec. „Budu mu říkat Pucík!“ řekla Nikolka, a bylo rozhodnuto, toto bude nový člen naší rodiny.

Něco mu je

Spěchaly jsme s morčetem domu. Pucík byl moc hodný, jen příšerně žral, rostl a rostl, až se vyžral do morčího obra. Blížily se Vánoce a ten večer jsme šli všichni do divadla.

Zrovna hráli Kouzelnou flétnu, a protože dceři už bylo skoro dvanáct, řekli jsme si, že by takové dílo mohla zvládnout. Z divadla jsme se vrátili v dobré náladě. Nikolka běžela hned zkontrolovat Pucíka. Vzápětí se bytem rozléhal její šílení křik.

Víno, které jsem si v té chvíli nalévala do sklenky, bylo rázem po celé kuchyňské lince, jak jsem se lekla. „Mamííí, tatííí, Pucíkovi něco je!“ ječela Nikolka. Pucík ležel na boku a viditelně těžce dýchal.

Když jsem se chtěla morčete dotknout, nevrle se po mně ohnalo. To nikdy neudělalo. Manžel přinesl lyžařskou rukavici, aby ho morče nekouslo. A opatrně ho zvedl.

Překvapení

Pod ním leželo šest malých „Pucíčků“. „Já mu dám sameček!“ zařval manžel. Když se řítil do zverimexu druhý den ráno, běžely jsme s ním. Vrazil do obchodu a zahřměl na prodavače, že si ty malé vezme a postará se o ně.

Pak můj muž odkráčel ven na ulici, a tam se zarazil u velké tabule před vchodem, udělal čelem vzad a vpadl zpátky do obchodu. „Dejte mi tu křídu, kterou píšete!“ zařval podruhé. Prodavač se nezmohl na odpor.

Manžel odkráčel k tabuli a tam označil v nápisu „Krmivo pro psi“ tu velkou hrubku. Jako by to dělala učitelka češtiny. S výrazem pomsty pak vrátil křídu se slovy: „Naučte se česky! Děti z páté třídy, co chodí kolem, se vám smějou!“ A jak to dopadlo? Radši jsme ty malé rozdali přes inzerát dobrým lidem sami.

Iva (60), Brno