Telepatie funguje. Přesvědčila jsem se o tom v době, kdy byl můj přítel na vojně a utrpěl těžké zranění. Pak totéž cítil on, když jsem byla v nebezpečí já.

Takové neuvěřitelné propojení dvou blízkých duší skutečně existuje. Měla jsem tu možnost si to vyzkoušet sama na sobě. Tehdy jsem chodila s Jardou, kterého jsem si později i vzala.

Když odcházel na vojnu, slibovali jsme si, že budeme na sebe čekat a po vojně se vezmeme. Byla to velká a hodně romantická láska. Jarda mi odjížděl vlakem až daleko na Slovensko, já mu mávala a říkala si, že za ním budu jezdit klidně až na konec světa.

A že dva roky nejsou zase tak dlouhá doba, aby ji naše láska nepřekonala. Jarda byl na vojně rok, když se stala tragédie. Měl nehodu, kterou málem nepřežil.

Tělo bez duše

A přesně v tu hodinu jsem cítila i já, jak se se mnou celý svět zatočil. Zkolabovala jsem v práci, zničehonic, odvezli mě do nemocnice, doktoři však neobjevili nic. Podle nich jsem byla absolutně zdravá!

Ráno jsem se nemohla zvednout z postele a jít do svého zaměstnání. Pokud jsem tu svou indispozici překonala, následky na sebe nedaly dlouho čekat, omdlela jsem na ulici, nebo se skácela mezi regály v obchodě, kde jsem pracovala.

Divím se, že mě tehdy vedoucí nevyhodil a měl pochopení. Jarda na tom byl dlouho špatně a stejně tak jsem ani já nebyla schopná normálně fungovat. Když mi Jarda z vojny napsal, že leží v nemocnici, byl to šok.

Ale s tím, jak se uzdravoval on, bylo každý den o něco lépe i mně. Jarda se mi nakonec vrátil domů a vzali jsme se.

V poslední chvíli

Dva roky se nedělo nic, žili jsme normální život, až jsem otěhotněla a čekali jsme naše první dítě. Tehdy jsem byla na konci osmého měsíce, do porodu zbývalo ještě spoustu dní, když se mi najednou udělalo doma zle.

Byla jsem sama, můj muž měl přijít z práce až za čtyři hodiny. Nebyly mobily a my neměli ani normální telefon, abych si zavolala pomoc. Nebyla jsem schopná dojít ani přes chodbu k sousedce. Bylo mi příšerně zle. Seděla jsem na židli a myslela, že omdlím.

Najednou se otevřely dveře a můj Jarda stál na prahu. Přišel v poslední chvíli, která zachránila nejen mě, ale hlavně naše dítě, jak nám následně řekli v nemocnici. Jarda říkal, že měl najednou silné nutkání běžet domů, co mu síly stačily. Muselo to být naše propojení duší, které mu velelo utíkat domů mně na pomoc.

Eva (68), Teplice