Rodiče se seznámili na střední škole, od té doby byli nerozluční. Jen jednou to zaskřípalo, všechno jsem vnímala a vyděsilo mě to.

Naši se hádali. Bylo mi čtrnáct. Zakrývala jsem si uši. Mysleli si, že to do mého pokojíčku nedolehne, ale spletli se. Bylo to hrozně slyšet. Brečela jsem do polštáře. Jednou jsem mámě řekla, ať už toho proboha nechají, že se to nedá snést. Zbledla:

„Ty to slyšíš? Myslela jsem, že to neslyšíš. Promiň, holčičko. Bude to zase dobrý.“ Ale protože jí tekly slzy, pochopila jsem, že je to planá útěcha pro hloupou, malou holku, a že to dobrý asi nebude.

Abych dokázala, že jsem velká slečna, která půjde po prázdninách na gympl, vzmužila jsem se a houkla: „A teď pravdu, mami.“ Pokrčila rameny: „Zatím to vypadá, že se naše cesty s tatínkem rozejdou.“

Takovou dardu jsem nečekala. „Jako že se rozejdete?“ vydechla jsem. Přikývla. Přitom donedávna byli naši jedno tělo, jedna duše. Byli do sebe tak zamilovaní!

První lásky

Od střední školy. Byla to první láska, která překonala hory a doly. Ono se říká, že první lásky by se měly rozejít a jenom vzpomínat na to hezké. Možná je na tom něco pravdy. V šestnácti nejspíš nemůžete vědět, jestli je to ten pravý.

Ale moji rodiče se jeden pro druhého narodili, a když se rozejdou, budou bezradní, ztracení. Přesně to se mi honilo hlavou. Našla jsem dopisy, které si vyměňovali, když byl táta na vojně.

Byly nádherné, plné něhy. Taková upřímná láska přece nemůže jen tak zmizet, zčistajasna se rozplynout v nic. Ještě ke všemu se blížily nejkrásnější svátky v roce.

Lidi se těšili na smaženého kapra s bramborovým salátem, svítila světýlka, která se věší na stromečky, u nás jen smutnění a hádky. To není fér, říkala jsem si. „Tati, proč nemáme stromeček?“ houkla jsem na něj. Zdvihl oči od novin. „Stromeček?“ podivil se. Byla to poslední věc na světě, na kterou myslel.

Nejhezčí dárek

Pak zbledl a chystal se mi něco říct, pochopila jsem, že ze sebe souká, že neví, zda tu s námi na Štědrý den vůbec bude. Fňukla jsem: „Tati, prosím, zůstaň alespoň do Vánoc. Vždyť k nám patříš!“ Teď už byl jeho obličej bílý jako křída.

Zavřela jsem se do svého pokoje a snažila se četbou knížky zaplašit myšlenky na to, že by se naši měli rozejít. Když jsem pak z pokoje vyšla, našla jsem sedět tátu a mámu spolu u kuchyňského stolu. Pozorovala jsem je schovaná za rohem.

Mámě se v očích leskly slzy. Ale kupodivu se nehádali. Naopak. Táta mámu něžně hladil po ruce a zaslechla jsem ho, jak říká, že všechno spolu zvládnou. „My k sobě přece patříme, narodili jsme se jeden pro druhého. Na chvíli jsem na to zapomněl.

Až dnes mi to připomněla naše dcera, ta moudrá hlavička!“ Máma se pousmála, myslím, že jí v tu chvíli srdce poskočilo tak jako mně. Táta u nás zůstal nejen do Vánoc, ale dokonce i po nich, a tak dal mně i mámě ten nejhezčí dárek.

Nejspíš se mi tehdy podařilo probudit mezi nimi usínající lásku a ta jim poté kvetla ještě mnoho let.

Jana (65), Znojmo