Dnes o tom slýcháme často. Tehdy, ještě za minulého režimu, se o tom ale moc nemluvilo. O lásce z ciziny. Já ji prožila. Bohužel.

O mé známosti vědělo jen pár lidí. Některým kamarádkám jsem to ani neřekla. Bála jsem se, že mě odsoudí. Jmenoval se Dámin a studoval v Praze medicínu, já jsem chodila na ekonomku.

Potkali jsme se na jednom studentském večírku a jeho uhrančivé oči si mne hned podmanily.

Exotický chlapec

Pocházel z Íránu, a když jsem se ho ptala, jestli se vrátí domů, až dostuduje, vždy říkal, že to řídí osud. Byl gentleman, sympatický a pozorný.

Zakázaná láska?

Taková pozornost a vášeň, jakou jsem s ním poznala, možná i rozhodla o tom, že měl u mne body navrch nad jinými hochy z Česka.

Mít cizince jako partnera bylo lákavé, ale také vám to mohlo dát punc dívky, která naletěla temperamentnímu muži, který si s ní upletl dítě a pak ji nechal na holičkách. Jedna moje kamarádka to měla také. Její přítel byl z Francie, kořeny měl ovšem v Tanzánii.

Zůstala tu s dítětem sama, ačkoli on na potomka platil a i o něj jevil nějaký zájem. Říkala jsem si, že já dopadnu lépe.

Najednou jsem byla v tom

Po půl roce chození jsem zjistila, že jsem těhotná. Dáminovi jsem to s obavami v hlase řekla, překvapilo mne, jak se k tomu postavil. Říkal, že musím poznat jeho rodinu, když budu matkou jeho dítěte. Už jsme začali domlouvat svatbu.

Moje rodina z toho nadšená moc nebyla, ale co se dalo dělat. Odletěla jsem s ním do Íránu. Země neznámé, ovšem Dáminova rodina mne neskutečně přijala a já se přestala bát. Do cesty nám ovšem vstoupily jisté komplikace.

Mé těhotenství nebylo tak snadné, a tak jsme se rozhodli, že se sňatkem počkáme, protože dítě je posvátné. Přerušila jsem studium, vzdálila se kamarádům a měla jsem jen Dámina. Byla jsem ochotná se odstěhovat i do Íránu, kdyby chtěl.

Mezi semestry, kdy měl Dámin volno, jsme to zkusili. Odjeli jsme do Íránu a já poznala tamní život. I když všichni byli ke mně laskaví, přece jen to byla jiná mentalita.

Těžko jsem si zvykala, že žena je tak trochu druhořadá a že ti starší mají pocit, že mi mohou radit s tím, jak mám své dítě vychovávat. Podle jejich zvyků. To se mi nelíbilo. I proto, že jsem čekala holčičku.

Osud vše přinese

Když jsem měla před porodem, byla jsem už zpět v Československu a nadnesla jsem Dáminovi, že bych chtěla žít raději tady. „Osud vše přinese,“ tvrdil opět. Říkala jsem si, že to nebude tak strašné. Narodila se nám dcerka, Daniela.

Byla celá po tatínkovi, velké tmavé oči a havraní vlasy. Mezi těmi blonďáčky v porodnici ji nešlo přehlédnout. Dámin byl nadšený a byl pozorný otec. Myslela jsem, že nám to vyjde. Jenže…

Začal být krutý

Když Dámin dostudoval, chtěl se vrátit do Íránu. Já jsem své myšlení nezměnila a tehdy se naplno projevil jeho temperament. Řekl mi, že si vezme dceru a já si tu můžu klidně zůstat. Kamarádka mne varovala, že si s ním nemám zahrávat, je to jiná nátura.

Když ani jeden z nás nechtěl ustoupit, čekal nás soud. Vyhrála jsem a Dámin nakonec řekl, že je to stejně jenom holka. Jenže já se nevzdala.

Vybojovala jsem si dceru

Najednou jsem měla pocit, že jsem si to malé stvoření vybojovala. Proti všem. Rodině, některým přátelům a i Dáminovi. Soudy pokračovaly dál kvůli výživnému.

Bylo to kruté období, ale vyplatilo se mi to, protože o našem případu věděl stát a Dámin mi dítě nemohl jen tak ukrást. Přemýšlela jsem, jak bych dopadla, kdybych do toho Íránu odešla, když jsem z něj a Dáminovy rodiny byla zprvu tak nadšená.

Druhý muž tu byl krátce

Otec mé Danielky občas platil, občas ne. Život šel dál, i když pro svobodnou matku to nebylo snadné. Pak jsem ale potkala dalšího lékaře. Tentokrát už vystudovaného, o mnoho let staršího a již rozvedeného. Jmenoval se Karel a velmi mi imponoval.

Byl stejně galantní a pozorný jako Dámin, ale u něj to bylo spíš prvorepublikovou výchovou jeho rodičů. S Karlem jsem měla pocit, že už nejsem na všechno sama. Ani mi nevadilo, že se Dámin už neozývá a neplatí na naši dceru.

S Karlem jsme se vzali a měli jsme ještě jednoho potomka, malého Káju. Bohužel si tatínka moc neužil. Karel zemřel na infarkt, když bylo jeho synovi pět let. To mi rve srdce nejvíc.

Někdy jsem si říkala, jestli nebylo sobecké vzít si staršího muže, kterého si syn moc nepamatuje.

Odmítnutí dcery

Bohužel i mé dceři jsem nepřipravila nejlepší zázemí s otcem. Když Danielka dospěla, usmyslela si, že chce poznat svého otce. Nebyla jsem nadšená, ale nechtěla jsem jí bránit. Dámina nakonec našla a jejich setkání bylo velmi chladné.

Dámin jako drsný muž ji sice neodmítl, velmi chladně jí ale řekl, že k ní bohužel nemá žádný vztah. Samozřejmě jsem za to mohla já.

Navíc ani dceři neopomněl říct, že je žena, a kdyby byla chlapec, víc si porozumí. Vím, že Dámin má novou rodinu. Chudák jeho žena. Nebo ženy? Ani nevím. A je mi to srdečně jedno.

Mirka T. (63), Znojmo