Byla to tragédie, když jsem přišla o své první dítě. Osud nám ale duši naší malé dcerky zřejmě vrátil. Vnouček vypráví o jejím krátkém životě.

Když nás potkala ta strašná rána, myslela jsem si, že je konec světa. Naší dcerce Vendulce nebyly ještě ani čtyři roky, když zemřela na leukemii. Byly to nejtěžší chvíle mého života. Krátce nato jsem ale otěhotněla a narodila se mi dvojčátka.

Byla to obrovská náplast na náš velký žal. Hrozně jsme se ale o naše dvě dcerušky báli. S manželem jsme byli až chorobně posedlí strachem. Naštěstí naše holčičky bez problémů dospěly, obě se vdaly a jsou dodnes šťastné a zdravé.

Starší se narodily po sobě dvě děti. Mladší dcera s mateřstvím dlouho otálela, když se jí ale pak narodil chlapec, byla nejšťastnější na světě. A já taky.

Má její oči

Když jsem se ale Matyáškovi poprvé podívala do očí, přeběhl mi mráz po zádech. Jako bych hleděla do očí naší Vendulky, úplně se mi podlomila kolena. Ta podoba! Dceři jsem raději neřekla nic, abych ji neděsila.

Matyáška jsem ale od narození hlídala jako oko v hlavě a měla o něho mnohem větší strach, než o ostatní vnoučky. Moje intuice bila na poplach, že tady hrozí nebezpečí. Že se může osud zopakovat.

V té době jsem už hodně přečetla o minulých životech a také o tom, že si děti do určitého věku svůj předešlý život pamatují. A moje tušení se ukázalo správné.

Když byly Matyášovi tři roky a já ho hlídala, vytáhla jsem z garáže staré plastové formičky na písek, se kterými si hrály už moje děti. Až do té doby je vnuk neviděl.

Chvíli si je prohlížel, a pak řekl: „Ale babičko, tahle byla rozbitá, dědeček ji spravil?“ Zarazilo mě to, přesně tu formičku rozbila kdysi Vendulka.

Nemocný?

Jen několik dní nato jsem vnoučkovi ukázala album s fotkami, kde byla i Vendulka. Matyášek se celý rozzářil, když ty snímky uviděl. „Tady ten svetr ti slušel. A tady mám ten klobouček, cos mi koupila!“ řekl a ukázal na fotku, na níž byla Vendulka s kloboučkem.

Nelhal, ten klobouček jsem Vendulce vážně kupovala já. Byla jsem už přesvědčena o tom, že se k nám její dušička takto vrátila. S hrůzou jsem očekávala vnoučkovu oslavu čtyř let, a když začal být najednou hrozně unavený, kácela jsem se. Je to tu zase!

Nemoc opět udeřila, bála jsem se. Naštěstí jsem se tehdy spletla, Matyášek je zdravý a šťastný. Jak roste, už nám o Vendulčině životě vypráví stále méně, já ale budu navždy přesvědčena, že díky němu se nám Vendulka vrátila a je tu s námi stále.

Milena (60), Zlín