Manžel mě i po smrti navštěvoval. Rozhodla jsem se, že jeho duši dopřeji klid, a vydala jsem se na hřbitov.

Když mi manžel zemřel, zničilo mě to. Vždycky jsem věřila, že spolu zestárneme. Karel byl mojí první láskou. Zakoukala jsem se do něj už v patnácti. Věřím na to, že každý na světě má k sobě svoji druhou polovinu. Tou mojí byl právě Karel.

Jako lidé jsme byli vnitřně spojeni, naše láska byla opravdová. Na svět jsme přivedli dvě dcery, které jsou dnes dospělé. Ochutnali jsme i to, jaké je to být babička a děda. Vnoučata k nám často jezdila na víkendy a doslova nám vlévala novou krev do žil. Vždycky po večerech jsme se s Karlem dojímali, jak krásný život máme.

Domů už se nevrátil

Karel odešel jednoho dne do krámu a už se z něj nevrátil. Na přechodu mu nedalo přednost projíždějící auto. Museli ho na místě oživovat. Za dva dny v nemocnici zraněním podlehl. Kdo něco podobného zažil, ví, jaká bolest to je.

Máte pocit, že bude lepší, když zemřete také. Odešel manžel, skvělý otec a milující dědeček. Rodinu to ještě více semklo. Požádala jsem ale své dcery, aby mě prvních pár týdnů nenavštěvovaly. Potřebovala jsem se s tím poprat nejprve sama. Jsem už prostě taková.

První noc po pohřbu manžela jsem jako vždycky ulehla do postele. Posledních pár minut před usnutím pletu dětem svetry. Ten večer tomu nebylo jinak. Seděla jsem opřená o čelo postele a pletla jsem.

Když vtom se zničehonic přede mnou objevila mlhavá postava Karla v obleku, ve kterém byl pohřben. Jsem povaha, kterou jen tak něco nerozhodí, takže jsem jen odložila pletení a zeptala jsem se: „Proč tu jsi?“ Odpověď ale nepřišla.

Jen se jeho postava přemístila na jeho stranu postele a ulehla. Zhasla jsem lampičku a také jsem usnula.

Navštěvoval mě

Ráno byla postel prázdná. Nechala jsem si to celé pro sebe, protože jsem měla pocit, že by mi stejně nikdo nevěřil. Scénář s přicházejícím Karlem jsem zažívala dalších čtrnáct dní. Dostala jsem strach, že by mohl v dobré víře navštívit i vnoučata.

Mohlo by je to vyděsit. Musela jsem tomu zabránit. Další den jsem se vydala na hřbitov. Seděla jsem tam skoro celý den a pomocí jisté mantry jsem se snažila, aby už Karlova duše měla klid. Zapálila jsem dvanáct svíček a modlila jsem se, aby se už nevracel.

Bylo to sice trochu v rozporu s tím, že jsem ho vedle sebe mít chtěla, ale musela jsem chránit zbytek rodiny.

Láska až za hrob

Ten večer už Karel nepřišel. Ulevilo se mi. Bude se mi žít lépe, když budu vědět, že i on už má klid, který si zaslouží. Já jsem si to sama sobě vysvětlila tak, že naše láska trvala i po jeho smrti.

Tak moc jsme se milovali, že ani jeho duše se nechtěla rozloučit. Myslím si, že takto je to teď správně.

Jana R. (63), Znojmo