Domů     Na naše loučení nám posvítila polární záře
Na naše loučení nám posvítila polární záře
8 minut čtení

Renata vystudovala střední školu, Anička se vyučila prodavačkou, já kadeřnicí. Vídaly jsme se pravidelně první úterý v měsíci, většinou však častěji. Naše trojice spolu držela pevně…

Vyrůstala jsem v chudém pohraničí. Babička s mámou byly neodsunuté Němky, s nimiž se tu nezacházelo v rukavičkách, stejně jako s jejich blízkými příbuznými. Odmalička jsem tušila, že život nejspíš nebude procházka růžovou zahradou.

Ale bylo tu něco, co ho dokáže prosvětlit jako lampa temnou ulici. Přátelství, myslím to opravdové, ryzí, celoživotní. Byly jsme tři: Renata, Anička a já. Kamarádily jsme se od mateřské školky. Věděly jsme, že nás nikdy nic nerozdělí. Jenom tak zůstaneme silné.

Jako ty pruty knížete Svatopluka. V milosrdném školním věku jsme ještě nemohly tušit, že přijde den, kdy nás něco přece jen, navzdory těm nejušlechtilejším předsevzetím, rozdělí. Zlá síla, které se nedá vzdorovat.

Ale v době, kdy jsme skákaly přes švihadlo, kupovaly si dohromady lízátko za padesátník, pokud jsme ho schrastily, a hrály tichou poštu nebo jede paní z Frýdlantu, nás černé síly prozatím velkomyslně nechávaly na pokoji.

Dýchánky

Renata byla nejchytřejší, vystudovala střední ekonomickou školu. Nám s Aničkou bylo doma řečeno, že na studia nemáme hlavu. Vyučila jsem se kadeřnicí, Anička prodavačkou.

My dvě jsme zůstaly v rodné vísce, Renata se přestěhovala do města, kde pracovala na úřadě. Vídaly jsme se a jedna o druhé věděly všechno. Když byla jedna na dně, dvě zbylé jí podaly ruku a usilovně ji tahaly z bažiny.

A že byly pořád nějaké problémy, na to můžete vzít jed. Zanedlouho po listopadové revoluci přišla Renata o práci a dlouho nemohla žádnou sehnat. Upadla do dluhů a do depresí, málem ji vystěhovali z bytu.

Roman

Anička někdy tou dobou pohřbila oba rodiče, zemřeli během jediného roku. Z toho se vzpamatovávala dalších několik let. Ani se mnou se život nemazlil.

O práci jsem měla u nás v holičství a kadeřnictví postaráno, tohle žádná revoluce z kořenů nevyvrátí, ženy budou ke kadeřníkovi chodit až do skonání světa, zato v lásce jsem štěstí neměla. Už ve třiceti jsem byla rozvedená.

O dva roky později to vypadalo na zázrak, potkala jsem Romana. Bohužel však v našem případě platilo ono okřídlené: ani s tebou, ani bez tebe. Neuměli jsme spolu žít. Ani jeden z nás se neměl partnerskému životu kde naučit.

Já jsem vyrůstala s mámou a babičkou, které se věčně německy hašteřily, tudíž hádky v němčině byla naše stěžejní rodinná komunikace.

Romanův táta umřel, když byly synkovi čtyři roky, máma se zanedlouho podruhé vdala za násilníka a cholerika, a tak se mu před očima odehrávaly výjevy pro dítě krajně nevhodné.

Ve čtrnácti raději napůl odešel a napůl utekl do internátu, aby na to už nemusel koukat.

Jako obrázek

Oba jsme si ve vzájemném vztahu nevěděli rady, netušili jsme, jak na to. A tak jsme se rozcházeli a scházeli.Lékem na úplně všechno, univerzálním, posilujícím, nenahraditelným, bylo ženské přátelství. Vídaly jsme se pokaždé první úterý v měsíci, někdy častěji.

Ale první úterý v měsíci bylo zvykem nevynechávat. „Kdyby mě tam měli přivézt na vozejku!“ smála se Anička, kterou jsem beztak často vídala ve venkovské prodejně.

Zatímco Renatě se podařilo provdat se za kolegu v nové práci a porodit krásnou dcerku, Anička a já jsme prozatím takové štěstí neměly. Přitom Anička byla hezká jako obrázek, tvrdila však, že chlápci, co se kolem ní motají, jsou pro praktický život nepoužitelní. Hodně jsme se nasmály, když je popisovala.

Předem splněno

Záhy bohužel přišel den, kdy nás smích přešel. Usměvavou Aničku v prodejně vystřídala nevrlá ježibaba a první úterý v měsíci jsme se v naší útulné, tiché hospůdce na předměstí sešly jen ve dvou. Tehdy bylo jasné, že něco nehraje.

Že se stalo něco moc a moc zlého.Těžce onemocněla. Možná se do jejího zdravotního stavu promítlo i veškeré strádání, náhlá smrt nejbližších a marné hledání spřízněné duše.

Byla neuvěřitelně statečná, v duchu jsem byla přesvědčena, že bych na jejím místě jen a jen fňukala. „Nebudu si jí všímat,“ konstatovala o své nemoci. „Budu dělat, že neexistuje.

Třeba ji to přestane bavit a dá si odchod.“ Nějaký čas to tak skutečně vypadalo, radovaly jsme se, že, jak říkala Anička, vzala roha, ale vrátila se a udeřila s ještě daleko ničivější silou.

Když se pak Anička vrátila z nemocnice, byla hubená, bledá jako stěna a při chůzi se opírala o hůl. Tentokrát jsme se sešly v její mrňavé zahrádce, aby se nemusela nikam trmácet. „Hlavně neříkejte, že to bude dobrý,“ byla její první slova.

Nalila nám domácí mátovou limonádu s citronem a nemilosrdně pokračovala: „Dobrý to nebude. Ale ráda bych si ještě něco splnila. Mám přání.“ Vyhrkla jsem: „Je předem splněno.“

Co nejdřív

Pousmála se: „Jen abys nelitovala. Holky. Musím ještě vidět polární záři.“ Rozhostilo se dlouhé ticho. „Polární… záři?“ hlesla po pauze Renata. „Polární záři,“ odhodlaně, se zasněným úsměvem zopakovala naše nemocná kamarádka.

Byly jsme s Renatou jako v Jiříkově vidění. Vzpomněla jsem si svou čtyřku ze zeměpisu v deváté třídě základní školy. Na vysvědčení. Renata byla lepší, dostala trojku. „A kde se to jako… zjevuje?“ zachrčela. „Ve Skandinávii,“ zněla okamžitá odpověď.

„Aha,“ vysoukala ze sebe Renata. „A jak je to asi daleko?“ Výmluvné mlčení svědčilo o tom, že daleko je to hodně. Přikročily jsme k probírání praktických věcí. Renata se zrovna rozváděla, nevlastnila řidičák a auto značky Favorit beztak vysoudil manžel.

Já jsem automobil měla, pokud se tomu dalo tak říkat. „A zvládne tu dálku?“ tiše se zajímala Anička. Odhodlaně jsem přikývla. Ovšem vůz patřil do šrotu již v okamžiku koupě.

Bála bych se s tím jet i do Chebu. A to radši ani nemluvím o tom, jaká jsem řidička. „Tak domluveno,“ hlesla jsem. „Je potřeba odjet co nejdřív,“ zapípala Anička.

Finsko

Po zhltání několika cestopisů a horečných poradách s lidmi, kteří neměli na vysvědčení čtyřku ze zeměpisu, dospěl náš svérázný trojlístek k závěru, že je potřeba vzít si týden dovolené, zajistit hlídání pro Renatinu dcerku a vyrazit, směr Finsko.

Špatně se mi v tu dobu spalo. Vybavilo se mi, jak při vyjíždění ze dvorku zpravidla porazím popelnici a tuhle jsem minula dům o tři centimetry. Jak dojedu s těmito schopnostmi a finančním zázemím do daleké Skandinávie, mi nebylo příliš jasné.

Ale když člověk musí, tak musí. Se smíšenými pocity jsem si balila kufr a kontrolovala doklady. Zavrzaly dveře, někdo za mnou stál. „Tak jsem se doslechl, co zase vyvádíš,“ řekl známý hlas. „Pořád doufám, že je to špatný vtip.

Opravdu se tou rachotinou chystáš do Finska? A chceš řídit? Vzpomínáš si, jak jsem tě na jaře tahal za vesnicí ze škarpy?“ To mě zase už nadzvedlo ze židle.

Bylo to kouzlo

„Pořád mě podceňuješ!“ vybuchla jsem. A hned jsem si sedla. Měl pravdu. Moji strážní andělé uspořádali brífink a došli k závěru, že mi musí poslat pomoc v podobě Romana. Zavezl nás svým autem, do severského Rovaniemi, kde jsme to úchvatné divadlo zhlédli.

Barva světelného úkazu se proměňovala od bílé přes zelenou po purpurovou. Nadšení, které jsme v té chvíli cítili, vystřídala stísněnost. Cesta zpátky byla smutná a tichá, protože jsme věděli, že jednu z nás čeká ještě další cesta, z níž se nikdo nikdy nevrátil.

Za několik měsíců jsme se my tři loučily. Bylo to v nemocnici, to už se Aniččin čas počítal na dny. „Byl to ten nejkrásnější dárek, moc děkuji,“ řekla o polární záři.

„A my jsme se s Romanem dali díky polární záři zas dohromady,“ poznamenala jsem a dodala: „A to byl zas tvůj dárek pro mě, na oplátku. Moc děkuji.“ Usmála se. Tiskly jsme si ruce, všechny tři.

Hana (61), západní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Ve stejném vchodu žiju skoro padesát let. Přišli jsme sem s mužem krátce po svatbě. Bylo tu tehdy tolik energie. Tolik mi to chybí. Výtah se porouchával každý týden, ale všechno mělo nějaký smysl. Lidé se znali, mluvili spolu, slavili Silvestra na chodbě, scházeli se u kávy. Dnes tu bydlím sama. Manžel umřel před dvanácti lety. Děti žijí v zahraničí, občas mi pošlou pohled nebo fotku přes e-mai
6 minut čtení
Když jsem byla mladší, měla jsem spoustu představ o tom, jak by měl život mých dětí vypadat. Jenže vize se naprosto rozešly s realitou. Možná až příliš jsem měla na srdci dobro pro své děti. Někdo by řekl, že jsem si myslela, že když jsem je přivedla na svět, kojila je, vodila do školy, tak tím získávám i právo určovat, s kým budou žít. Nebo spíš s kým žít nemají. Tak to není. Pokud vycítíte, ž
2 minuty čtení
V posledních letech si čím dál častěji vybavuji dům na kraji vesnice, kde jsem vyrůstala. Mohu jen vzpomínat. Nebyl nijak výjimečný. Malý, kamenný domek s oprýskanou omítkou a střechou, kam pořád někde zatékalo. Ale v mém srdci je to místo, které mě naučilo milovat obyčejné věci. Dny dětství pod ořešákem Na zahradě stál veliký ořešák. Pod jeho korunou jsme si s kamarády stavěli bunkry z d
3 minuty čtení
Byli pro mě rytířové. Starší bráchové, kteří se o mě starali jako o princeznu. Ta pohádka však brzy skončila. Nebyla jsem jejich otravná ségra, hráli si se mnou a hýčkali mne. Všichni jsme mezi sebou měli velké pouto. Jenže pak… Byla jsem malá holčička, když jsem přišla o svého prvního bratra Pavla. Bylo mi deset let, když se to stalo. Ten den se mi navždy vypálil do paměti, jako by to bylo vče
5 minut čtení
Tíží mě šrám. Bolest z mateřské lásky. Té, kterou jsem od mámy nedostala, i mojí, kterou jsem nebyla schopná V srdci cítím těžkost, kterou nosím celý život. Byla jsem adoptovaná. Moji rodiče nebyli moji. Žila jsem ale roky ve sladké nevědomosti, měla jsem díky tomu šťastné dětství. Normální období mého života. Ale pak… I když mi má náhradní rodina dala střechu nad hlavou, teplo a péči, některé
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Udělala jsem největší chybu svého života
nejsemsama.cz
Udělala jsem největší chybu svého života
S manželem jsme nadšení houbaři, a přesto se nám stalo, že jsme se jednou otrávili. A stačilo k tomu udělat jedinou, ale zato fatální chybu! O prázdninách k nám jezdí pravidelně vnoučata. To osudové léto bylo Davídkovi šest a Karolínce deset. Toho roku bylo tolik hub, že se na ně mohlo chodit s nůší. Vnoučata chodila každý den s námi a vždy jsme přinesli dva
Zmizelé kolonie v Americe: Osud osadníků z Roanoke se stal jednou z největších záhad historie!
enigmaplus.cz
Zmizelé kolonie v Americe: Osud osadníků z Roanoke se stal jednou z největších záhad historie!
Historie je plná nevyřešených záhad, a jedna z nich se odehrála na malém ostrově u pobřeží Severní Karolíny. V roce 1587 zde byla založena anglická kolonie Roanoke s cílem připravit půdu pro další osa
Jedna královna a dva druhy: Neuvěřitelná reprodukční strategie středomořských mravenců
21stoleti.cz
Jedna královna a dva druhy: Neuvěřitelná reprodukční strategie středomořských mravenců
V říši hmyzu vědci objevili zcela neobvyklou strategii rozmnožování, která jakoby snad ani nepocházela z tohoto světa. Královny středomořských mravenců druhu Messor ibericus totiž dokážou produkovat s
Půjčka na cokoliv je v moderní době velmi populární
epochalnisvet.cz
Půjčka na cokoliv je v moderní době velmi populární
Rychlá pomoc v případě, že domácnost navštíví finanční výdaje, s nimiž nikdo dopředu nepočítal. Ano, taková je online cesta, díky které rozhodně není nutné chodit na pobočku nebo vyřizovat časově náročný telefonický rozhovor. Stačí jen základní osobní údaje, ve hře není dlouhá zpověď nebo kontakt mezi čtyřma očima. Chcete znát všechna důležitá čísla, abyste měli jasnější představu
S muži je to složité. Bude Bernášková raději sama?
nasehvezdy.cz
S muži je to složité. Bude Bernášková raději sama?
Po rozvodu s producentem Rudolfem Merknerem (53), se kterým má syna Theodora (11), je herečka ze seriálu ZOO Nové začátky sama. Nějaké to rande prý už sice proběhlo, ale žádný chlap do života se n
Tokio spustilo mega projekt za 5,8 miliardy dolarů
iluxus.cz
Tokio spustilo mega projekt za 5,8 miliardy dolarů
Tokio se chystá na jednu z nejambicióznějších stavebních proměn své historie. Investice ve výši 5,8 miliardy dolarů přetvoří areál bývalého rybího trhu Tsukiji v ultramoderní čtvrť s celkovou podlažní
Medvědí česnek je jarní rostlina nabitá energií
tisicereceptu.cz
Medvědí česnek je jarní rostlina nabitá energií
Období medvědího česneku se blíží, proto by byla škoda ho promeškat. Máme pro vás totiž chutné recepty z této jarní bylinky. Bylinkové máslo Do mixéru dejte 250 g změklého másla, 60 g medvědího
Kvůli muži na mě zanevřela
skutecnepribehy.cz
Kvůli muži na mě zanevřela
Když jsem byla mladší, měla jsem spoustu představ o tom, jak by měl život mých dětí vypadat. Jenže vize se naprosto rozešly s realitou. Možná až příliš jsem měla na srdci dobro pro své děti. Někdo by řekl, že jsem si myslela, že když jsem je přivedla na svět, kojila je, vodila do školy, tak tím získávám
Peruánské pyramidy: Skryté poklady dávných civilizací starší než egyptské
epochaplus.cz
Peruánské pyramidy: Skryté poklady dávných civilizací starší než egyptské
Zatímco o egyptských pyramidách ví dnes už každé malé dítě, ty v Peru stále stojí tak trochu na okraji zájmu běžných turistů i milovníků historie. Navíc pokud je někdo spatří poprvé, jen stěží se ubrání zklamání. Vypadají totiž jako kopce nahnědlé hlíny. Přesto se pod nánosem staletí skrývají fascinující svědectví o vyspělých kulturách, které předcházely
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
epochanacestach.cz
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
Jedná se o jednu z největších a nejoblíbenějších akcí ve městě. Slavnost sklizně vinné révy je spojena s kulturním programem, hudebními vystoupeními, degustacemi vína, burčáku a dalších pochutin. Kulturní program bude probíhat opět na několika scénách – Mírové náměstí, historická scéna, divadelní nádvoří, hradní nádvoří, Tržnice Felixe Holzmanna, Dominikánské náměstí a klub Baronka. http://mkz-ltm.cz/mimoobjekty/program/vinobrani-2025-6126.html
Nepotopitelná Violet přežila ztroskotání tří lodí včetně Titanicu
historyplus.cz
Nepotopitelná Violet přežila ztroskotání tří lodí včetně Titanicu
„Postarejte se o něj!“ křikne lodní důstojník na mladou stevardku a do náručí jí vloží dítě. Žena je oběma rukama obejme a v záchranném člunu začnou klesat. Titanic se v tu dobu už nebezpečně naklání na příď. Píše se 15. duben 1912 a údajně nepotopitelný parník jde po nárazu do ledovce ke dnu. Z více