Renata vystudovala střední školu, Anička se vyučila prodavačkou, já kadeřnicí. Vídaly jsme se pravidelně první úterý v měsíci, většinou však častěji. Naše trojice spolu držela pevně…
Vyrůstala jsem v chudém pohraničí. Babička s mámou byly neodsunuté Němky, s nimiž se tu nezacházelo v rukavičkách, stejně jako s jejich blízkými příbuznými. Odmalička jsem tušila, že život nejspíš nebude procházka růžovou zahradou.
Ale bylo tu něco, co ho dokáže prosvětlit jako lampa temnou ulici. Přátelství, myslím to opravdové, ryzí, celoživotní. Byly jsme tři: Renata, Anička a já. Kamarádily jsme se od mateřské školky. Věděly jsme, že nás nikdy nic nerozdělí. Jenom tak zůstaneme silné.
Jako ty pruty knížete Svatopluka. V milosrdném školním věku jsme ještě nemohly tušit, že přijde den, kdy nás něco přece jen, navzdory těm nejušlechtilejším předsevzetím, rozdělí. Zlá síla, které se nedá vzdorovat.
Ale v době, kdy jsme skákaly přes švihadlo, kupovaly si dohromady lízátko za padesátník, pokud jsme ho schrastily, a hrály tichou poštu nebo jede paní z Frýdlantu, nás černé síly prozatím velkomyslně nechávaly na pokoji.
Dýchánky
Renata byla nejchytřejší, vystudovala střední ekonomickou školu. Nám s Aničkou bylo doma řečeno, že na studia nemáme hlavu. Vyučila jsem se kadeřnicí, Anička prodavačkou.
My dvě jsme zůstaly v rodné vísce, Renata se přestěhovala do města, kde pracovala na úřadě. Vídaly jsme se a jedna o druhé věděly všechno. Když byla jedna na dně, dvě zbylé jí podaly ruku a usilovně ji tahaly z bažiny.
A že byly pořád nějaké problémy, na to můžete vzít jed. Zanedlouho po listopadové revoluci přišla Renata o práci a dlouho nemohla žádnou sehnat. Upadla do dluhů a do depresí, málem ji vystěhovali z bytu.
Roman
Anička někdy tou dobou pohřbila oba rodiče, zemřeli během jediného roku. Z toho se vzpamatovávala dalších několik let. Ani se mnou se život nemazlil.
O práci jsem měla u nás v holičství a kadeřnictví postaráno, tohle žádná revoluce z kořenů nevyvrátí, ženy budou ke kadeřníkovi chodit až do skonání světa, zato v lásce jsem štěstí neměla. Už ve třiceti jsem byla rozvedená.
O dva roky později to vypadalo na zázrak, potkala jsem Romana. Bohužel však v našem případě platilo ono okřídlené: ani s tebou, ani bez tebe. Neuměli jsme spolu žít. Ani jeden z nás se neměl partnerskému životu kde naučit.
Já jsem vyrůstala s mámou a babičkou, které se věčně německy hašteřily, tudíž hádky v němčině byla naše stěžejní rodinná komunikace.
Romanův táta umřel, když byly synkovi čtyři roky, máma se zanedlouho podruhé vdala za násilníka a cholerika, a tak se mu před očima odehrávaly výjevy pro dítě krajně nevhodné.
Ve čtrnácti raději napůl odešel a napůl utekl do internátu, aby na to už nemusel koukat.
Jako obrázek
Oba jsme si ve vzájemném vztahu nevěděli rady, netušili jsme, jak na to. A tak jsme se rozcházeli a scházeli.Lékem na úplně všechno, univerzálním, posilujícím, nenahraditelným, bylo ženské přátelství. Vídaly jsme se pokaždé první úterý v měsíci, někdy častěji.
Ale první úterý v měsíci bylo zvykem nevynechávat. „Kdyby mě tam měli přivézt na vozejku!“ smála se Anička, kterou jsem beztak často vídala ve venkovské prodejně.
Zatímco Renatě se podařilo provdat se za kolegu v nové práci a porodit krásnou dcerku, Anička a já jsme prozatím takové štěstí neměly. Přitom Anička byla hezká jako obrázek, tvrdila však, že chlápci, co se kolem ní motají, jsou pro praktický život nepoužitelní. Hodně jsme se nasmály, když je popisovala.
Předem splněno
Záhy bohužel přišel den, kdy nás smích přešel. Usměvavou Aničku v prodejně vystřídala nevrlá ježibaba a první úterý v měsíci jsme se v naší útulné, tiché hospůdce na předměstí sešly jen ve dvou. Tehdy bylo jasné, že něco nehraje.
Že se stalo něco moc a moc zlého.Těžce onemocněla. Možná se do jejího zdravotního stavu promítlo i veškeré strádání, náhlá smrt nejbližších a marné hledání spřízněné duše.
Byla neuvěřitelně statečná, v duchu jsem byla přesvědčena, že bych na jejím místě jen a jen fňukala. „Nebudu si jí všímat,“ konstatovala o své nemoci. „Budu dělat, že neexistuje.
Třeba ji to přestane bavit a dá si odchod.“ Nějaký čas to tak skutečně vypadalo, radovaly jsme se, že, jak říkala Anička, vzala roha, ale vrátila se a udeřila s ještě daleko ničivější silou.
Když se pak Anička vrátila z nemocnice, byla hubená, bledá jako stěna a při chůzi se opírala o hůl. Tentokrát jsme se sešly v její mrňavé zahrádce, aby se nemusela nikam trmácet. „Hlavně neříkejte, že to bude dobrý,“ byla její první slova.
Nalila nám domácí mátovou limonádu s citronem a nemilosrdně pokračovala: „Dobrý to nebude. Ale ráda bych si ještě něco splnila. Mám přání.“ Vyhrkla jsem: „Je předem splněno.“
Co nejdřív
Pousmála se: „Jen abys nelitovala. Holky. Musím ještě vidět polární záři.“ Rozhostilo se dlouhé ticho. „Polární… záři?“ hlesla po pauze Renata. „Polární záři,“ odhodlaně, se zasněným úsměvem zopakovala naše nemocná kamarádka.
Byly jsme s Renatou jako v Jiříkově vidění. Vzpomněla jsem si svou čtyřku ze zeměpisu v deváté třídě základní školy. Na vysvědčení. Renata byla lepší, dostala trojku. „A kde se to jako… zjevuje?“ zachrčela. „Ve Skandinávii,“ zněla okamžitá odpověď.
„Aha,“ vysoukala ze sebe Renata. „A jak je to asi daleko?“ Výmluvné mlčení svědčilo o tom, že daleko je to hodně. Přikročily jsme k probírání praktických věcí. Renata se zrovna rozváděla, nevlastnila řidičák a auto značky Favorit beztak vysoudil manžel.
Já jsem automobil měla, pokud se tomu dalo tak říkat. „A zvládne tu dálku?“ tiše se zajímala Anička. Odhodlaně jsem přikývla. Ovšem vůz patřil do šrotu již v okamžiku koupě.
Bála bych se s tím jet i do Chebu. A to radši ani nemluvím o tom, jaká jsem řidička. „Tak domluveno,“ hlesla jsem. „Je potřeba odjet co nejdřív,“ zapípala Anička.
Finsko
Po zhltání několika cestopisů a horečných poradách s lidmi, kteří neměli na vysvědčení čtyřku ze zeměpisu, dospěl náš svérázný trojlístek k závěru, že je potřeba vzít si týden dovolené, zajistit hlídání pro Renatinu dcerku a vyrazit, směr Finsko.
Špatně se mi v tu dobu spalo. Vybavilo se mi, jak při vyjíždění ze dvorku zpravidla porazím popelnici a tuhle jsem minula dům o tři centimetry. Jak dojedu s těmito schopnostmi a finančním zázemím do daleké Skandinávie, mi nebylo příliš jasné.
Ale když člověk musí, tak musí. Se smíšenými pocity jsem si balila kufr a kontrolovala doklady. Zavrzaly dveře, někdo za mnou stál. „Tak jsem se doslechl, co zase vyvádíš,“ řekl známý hlas. „Pořád doufám, že je to špatný vtip.
Opravdu se tou rachotinou chystáš do Finska? A chceš řídit? Vzpomínáš si, jak jsem tě na jaře tahal za vesnicí ze škarpy?“ To mě zase už nadzvedlo ze židle.
Bylo to kouzlo
„Pořád mě podceňuješ!“ vybuchla jsem. A hned jsem si sedla. Měl pravdu. Moji strážní andělé uspořádali brífink a došli k závěru, že mi musí poslat pomoc v podobě Romana. Zavezl nás svým autem, do severského Rovaniemi, kde jsme to úchvatné divadlo zhlédli.
Barva světelného úkazu se proměňovala od bílé přes zelenou po purpurovou. Nadšení, které jsme v té chvíli cítili, vystřídala stísněnost. Cesta zpátky byla smutná a tichá, protože jsme věděli, že jednu z nás čeká ještě další cesta, z níž se nikdo nikdy nevrátil.
Za několik měsíců jsme se my tři loučily. Bylo to v nemocnici, to už se Aniččin čas počítal na dny. „Byl to ten nejkrásnější dárek, moc děkuji,“ řekla o polární záři.
„A my jsme se s Romanem dali díky polární záři zas dohromady,“ poznamenala jsem a dodala: „A to byl zas tvůj dárek pro mě, na oplátku. Moc děkuji.“ Usmála se. Tiskly jsme si ruce, všechny tři.
Hana (61), západní Čechy