Nikdy jsme si nemohli moc vyskakovat. Měli jsme jen to, co jsme si dokázali vydělat. Panelákový byt bylo všechno, co jsme měli.
Manžel pravidelně sázel Sportku a já jsem se při každém vyplňování tiketu zlobila: „Podívej se, co to stojí! Kdybys ty peníze šetřil, aspoň bychom z toho něco měli!“ Můj muž bylo ale přesvědčený, že jednou unavené štěstí musí i na vola padnout, jak se říká.
Nevěděli jsme, co s penězi
A ono se to skutečně podařilo. „Máme to!“ zařval jednou v neděli. Zůstala jsem stát jako zkoprnělá s utěrkou v ruce. Že bychom měli jednou v životě štěstí? Vždyť Martin za celou dobu, co sází, vyhrál asi třikrát čtvrtou, tedy pár stovek.
Skoro čtyři miliony, to byla ta částka, kterou v televizi ukázali! Zbytek večera jsme seděli proti sobě a málem se o nás pokoušel infarkt.
„Koupíme si barák a nové auto. Jo, a pojedeme taky na dovolenou k moři, někam daleko, třeba na Bali,“ fantazíroval Martin. Já ale byla víc při zemi. „Měli bychom myslet na budoucnost, a ne hned vše rozházet,“ oponovala jsem mu.
Nebyla s ním řeč
Snažila jsem se ho přesvědčit, že by bylo dobré koupit byt, investiční, jak se tomu říká. Tady u nás na severu Čech se za milion a půl dal pořídit docela pěkný malý byt. Kdybychom ho pronajali, měli bychom každý měsíc pravidelný příjem navíc.
Netrvalo dlouho a peníze, které nám samozřejmě stát zdanil, nám přistály na kontě. „Radko, koupil jsem ti novou postel,“ křičel Roman už od dveří. „Tu se zdravotními matracemi.“ Nevěděla jsem, co na to říct.
Na jednu stranu mě potěšilo, že se snažil splnit mé přání, na tu druhou mi vadilo, že rozhoduje o našich penězích beze mě. „Ty jsi vybral peníze bez mého vědomí?“ A on se urazil.
Koupil briliantový prsten
Druhý den za mnou provinile přišel do kuchyně: „Tak už se nezlob,“ kajícně řekl. „Tady máš něco na usmířenou!“ V ruce držel malou krabičku. Byl v ní prsten s brilianty. „Tak dost!
Snad nechceš rozházet všechny peníze za blbosti?!“ „To jsem netušil, že brilianty jsou blbost!“ urazil se podruhé. Dovolenou, kterou pro nás koupil, jsem si vlastně ani neužila.
Na luxus jsem nebyla nikdy zvyklá, přála jsem si toulat se toskánskými městečky, bydlet v obyčejném apartmánu a jíst v malých místních restauracích. Strávili jsme dva týdny v pětihvězdičkovém hotelu s all inclusive v Dominikánské republice.
Bylo to krásné, ale ne podle mých představ. A zbytečně drahé, tedy podle mě. Pochopitelně před odjezdem manžel trval na tom, že si musíme koupit s sebou všechno nové, od plavek přes oblečení po kufry.
A utrácení pokračovalo
Koupil si drahé hodinky, ten nejdražší mobil, nový notebook, televizi. Než jsem se vzpamatovala, „vypařilo“ se z konta přes půl milionu. „Martine, vždyť nám za chvíli nic nezbyde,“ snažila jsem se s ním rozumně promluvit.
„Když jsem sázel, tak jsi měla starosti, co to stojí korun. Já si to chci užít, když se na nás usmálo štěstí.“ Nic nepochopil. Pak dostal výpověď z práce, prý měl neomluvené absence. Celé dny se poflakoval doma a sledoval televizi.
„Koupím nové auto,“ prohodil jen tak mimochodem jednou ráno, když si dělal kávu. „A z čeho budeš platit benzín? Pojistku? Vždyť nepracuješ!“ „To nemusím. A taky nebudu. Mám dost peněz na to, abych si žil, jak chci.“ To už na mě bylo moc.
Zašla jsem za právníkem. „Váš manžel by měl navštívit psychologa a poradit se s ním,“ řekl mi. „Ale mám obavu, že to neudělá. Už podle toho, co mi tu vyprávíte.“ Neudělal. Zato já jsem podala žádost o rozvod. Než jsme byli rozvedeni, rozházel dalších dvě stě tisíc.
Pomohla jsem si
V rámci porozvodového dělení majetku jsem dostala milion a půl. Koupila jsem si garsonku a odstěhovala se. Víc nepotřebuju, mám dvě ruce, tak se uživím. Zato můj manžel dopadl špatně.
Nejdřív začal chodit hodně do hospody a pít a taky se na něj „nalepila“ spousta kamarádíčků. Dokud za ně mohl platit, měli ho rádi. Když mu začaly docházet peníze, vykašlali se na něj. Pak přišel v exekuci o byt.
Co mám poslední zprávy od dcery, která mu občas vypomůže, našel si práci na stavbě a bydlí na ubytovně. Je mi ho líto. Někdy si říkám, proč nás pánbů tak potrestal tou výhrou…
Radka B. (56), Ústí nad Labem
