Náš praděd krásně maloval, žádný jeho výtvor nám ale po něm nezůstal. Vnuk si jednou koupil obraz v bazaru, byli jsme překvapeni autorem.

Svého pradědečka jsem neznala, hodně jsem ale o něm slyšela. Byl to umělec, malíř, který vystavoval i v cizině.

Bohužel jsem neměla ani jeho podobiznu a ani žádný z jeho obrazů se v naší rodině nedochoval. Prababička je všechny prodala, aby uživila rodinu, vyprávěla mi máma.

Myslím ale, že tak strašné to s rodinou tehdy nebylo, bylo to spíš tím, že k výtvarnému umění neměla prababička vztah, a taky to byla možná pomsta pradědovi, který rád hledal Múzy, kde jen se dalo, zejména mezi mladými slečnami z okolí.

Umělecké geny

Často jsme si říkaly se sestrou, jak rády bychom měly doma alespoň jedno pradědečkovo dílo. Vyprávěly jsme o něm i naším dětem a potažmo i vnukům.

Pradědovy umělecké geny se ale u nikoho z nás výrazně nepojevily, jen můj syn se stal malířem pokojů, což se ovšem nedá považovat za umělecká díla. Geny po pradědečkovi si dávaly načas, projevily se až u mého vnuka Matyáše. Od narození maloval pořád a všude, i ve škole při hodinách.

Náš Matyáš

Jeho sešity byly jako omalovánky, kreslil si do nich i portréty, v jeho sešitu literatury tak byly zvěčnění spisovatelé, v sešitu fyziky Newton a Einstein. Učitelé z toho byli na mrtvici, ale pak se s tím smířili.

My doma jsme ovšem věděli, že Matyáš podědil pradědečkův talent. A podporovali jsme ho. O to víc nám bylo líto, že nemůžeme Matyášovi ukázat něco z pradědovy tvorby.

Když se vnuk dostal na výtvarnou střední školu, všichni jsme ho oslavovali jako pokračovatele pradědečka malíře.

Když se blížila maturita a bylo jasné, že se vnuk bude ucházet o další studium na vysoké škole, našel si učitele, který ho měl připravit na přijímačky. Byl to malíř. Když mu náš Matyáš řekl jméno praděda, kupodivu ho znal. Hovořil o něm s velkým respektem.

Prý se jeho dědeček s naším slavným předkem znal. Náš praděda ho prý učil malovat. Svitla nám naděje, že by snad mohl tento člověk vědět o někom, kdo vlastní pradědečkův obraz. Bohužel nevěděl.

Když Matyáš vyrazil do Prahy na přijímačky na vysokou, vyrazil po nich na procházku romantickou starou Prahou. A cestou narazil na bazar.

Jako magnet

Jak si tam tak prohlížel starožitné předměty, najednou mu jeden obraz v těžkém rámu padl do oka. Přitahoval ho jako magnet. Matyáš stál před tím dílem několik minut v němém úžasu a doslova na něm visel očima. Nemohl se od něho odtrhnout.

I  když neměl u sebe takovou hotovost, dal alespoň zálohu, aby si ten kousek zamluvil, že si pro něj přijede za pár dní. Doma o něm básnil tak, že jsme se všichni složili, aby dostal obraz jako dodatečný dárek k maturitě!

Za tři dny sedl syn do auta a vyrazil s vnukem a snachou do Prahy pro obraz. Ještě z Prahy mi vnuk volal celý rozjařený, že budu koukat, co si koupil! Až přijedou domů, musím rozhodně přijít, protože se bouchne šampaňské.

Byla jsem zvědavá, co si vnuk domů veze. Když jsem se podívala na nenápadný podpis v rohu obrázku, podlomila se mi kolena. Byl to pradědečkův obraz, který se tak dostal zpátky domů!

Julie (78), Vysočina