Bouračka, za kterou jsem nemohla, měla své strašidelné pokračování. Pravidelně se mi zjevovala oběť kruté havárie!

Můj dědeček Venca byl velký milovník aut. Vlastnil několik starých škodovek, které byly jeho chloubou a klenotem.

Dědečkovi jsem pomáhala v jeho dílně

Ve své domácí autodílně je opravoval a všelijak vylepšoval. Já jsem ho přitom bedlivě pozorovala, a když mi to dovolil, tak jsem mu při jeho pracích i asistovala.

A byl to právě on, kdo mě už v mých čtrnácti letech začal učit řídit. Moc mě to bavilo, a jakmile to bylo možné, hned jsem si udělala řidičský průkaz.

Řídila jsem skoro denně

Za volantem jsem se cítila vždycky jako doma. Měla jsem svůj vlastní vůz, manžel byl podnikatel, já jeho asistentka a vydělávali jsme celkem slušné peníze. Jezdila jsem často na služební cesty za našimi klienty, občas i do zahraničí. Ale ani dlouhé, několikahodinové cesty po dálnici mi nevadily.

Chovala jsem se ohleduplně

Na silnici jsem se vždy snažila chovat maximálně ohleduplně. Vadilo mi agresivní chování některých řidičů. Nikdy jsem nedostala pokutu za překročenou rychlost nebo jakýkoliv jiný dopravní přestupek.

Člověk se ale může snažit sebevíc, nakonec se stejně najde někdo, kdo na druhé nebere ohledy.

Peklo na silnici

Příhoda, o které vám chci vyprávět, se stala před sedmi lety. Jela jsem tehdy po jedné menší okresní silnici v severních Čechách. Vracela jsem se z obchodního jednání domů. Proti sobě jsem náhle spatřila dramatickou situaci.

Ze dvou aut to první začalo vůz za sebou vybržďovat. Aby zabránil srážce, strhl řidič druhého auta volant do protisměru – přímo proti mně! Vykřikla jsem zděšením a viděla, že je pozdě na to, abych na to reagovala. Došlo k čelnímu nárazu našich aut.

To řinčení skel a plechů bylo strašlivé. Já jsem z toho díky airbagu vyvázla jen s pohmožděninami a několika naraženými žebry. Řidič druhého vozu ale nebyl připoutaný, a to se mu stalo osudným. Ještě chvíli žil, zatímco záchranka a policisté byli na cestě. Než ale přijeli, tak ten starší muž, který seděl za volantem, bohužel zemřel.

Viník z místa nehody ujel

Věděla jsem, že to není moje vina – a toho řidiče, který muže vybrzdil, bohužel nikdo nedopadl, jelikož z místa nehody ujel – ale velmi to mnou otřáslo. Bylo to vlastně poprvé v životě, kdy jsem bezprostředně viděla někoho zemřít.

A třebaže se jednalo o cizího člověka, bylo mi z toho velmi úzko. Poslední chvíle života toho muže, jichž jsem byla svědkem, jsem nedokázala vymazat z hlavy.

Mráz po těle

Po té autohavárii se uvnitř mě cosi zlomilo. Delší dobu jsem se pak vyhýbala řízení auta, ale pracovní povinnosti mě donutily, abych za volant opět usedla. Cítila jsem strach a úzkost, když jsem musela několikrát projet také místem, kde se ta nehoda stala. Pokaždé mi přitom přejížděl mráz po těle.

Měl tvář mrtvého řidiče

Jednou jsem se tudy vracela za sychravého zimního večera. Téměř v poslední chvíli jsem si všimla, že u kraje silnice stojí nějaká postava. Domnívala jsem se, že je to stopař, a protože opravdu hustě lilo a foukal silný vítr, chtěla jsem udělat dobrý skutek.

Zastavila jsem a postava se vydala směrem k autu. Najednou jsem s hrůzou spatřila, že má tvář onoho muže, který tehdy zemřel při nehodě! Zmocnila se mě panika, rychle jsem šlápla na plyn, postavě jsem se vyhnula a ujížděla pryč.

Stál před naším domem

Domů jsem přijela celá roztřesená. Řekla jsem o tom ihned manželovi. Ten se mě snažil uklidnit. Prohlásil, že jsem nejspíš měla pouze vidiny, protože se nějak projevilo trauma, které v sobě nosím.

Nebylo to bohužel naposledy, kdy jsem spatřila přízrak onoho zemřelého muže. Začalo k tomu docházet i ve chvílích, kdy jsem neseděla v autě. Jednou jsem tu postavu spatřila dokonce stát před naším domem.

Dodala jsem si tehdy odvahy a vykročila muži vstříc, ale než jsem k přízraku došla, tak se mi rozplynul před očima.

Pomoc odborníka

Věděla jsem, že nejsem blázen, ale bylo mi zároveň jasné, že musím tu situaci začít řešit. Rozhodla jsem se proto, že vyhledám pomoc psychologa. Kamarádka měla jednu známou, kam jsem se objednala, ale výsledek to nepřineslo – bylo mi řečeno, že jsem v pořádku.

Modlitba pomohla

Přízrak se zjevoval dál, mě to však už tolik neděsilo. Pak jsem se na internetu dočetla, že lidské duše se při odchodu z tohoto světa často upnou na posledního člověka, který byl svědkem jejich smrti. Klid prý naleznou, když se za ně v kostele pomodlíme.

To mi připadalo logické. Zařídila jsem se tedy podle oné ezoterické rady a skutečně to pomohlo. Přízrak se pak už objevoval jen zřídka, a nakonec už vůbec. Já si ale na ty chvíle vždycky vzpomenu, když projíždím místem, kde ten muž přišel o život. Tak nějak podvědomě přitom vždy čekám, že se jeho přízrak znovu objeví.

Vendula M. (57), Velké Meziříčí