Líbil se mi Eda, bratranec mojí kamarádky Zuzany. Prosila jsem ji, aby mi ho představila, což udělala, ale zvolila nevhodnou příležitost.

Zuzana dobře věděla, že se mi líbí její bratranec Eda. Řekla jsem jí to snad stokrát. Protože jsem ji otravovala na kvadrát, slíbila, že mi ho představí.

Myslela jsem, že se to odehraje v kavárně, že mi to řekne samozřejmě předem, abych měla čas vše si promyslet, nakulmovat si vlasy a pořádně se namalovat. Za slabé dvě hodinky bych byla připravená a pak by mohlo dojít k představování.

Netušila jsem, jak dalece je Zuzana slabomyslná. Nevěřím, že mi to udělala schválně, byla to hodná holka, ale přemýšlela řekněme jinak, než bylo obvyklé.

Ve třeťáku nás nahnali hned na začátku školního roku na chmelovou brigádu, řekli, že si máme obléknout to nejhorší, co doma najdeme, aby si pak rodiče nechodili do školy stěžovat, že jsme si kvůli chmelu zničili drahé oděvy.

Tak jsem se podle toho zařídila. Nebyla jsem sama. Většina spolužáků, česajících chmelové šišky do košů, vypadala stejně.

Jako Zlatovláska

Vzala jsem si tátovu starou kostkovanou košili, slaměný klobouk, který ve sklepě okousaly krysy, a nevzhledné bráchovy tepláky z roku raz dva. K tomu pracovní rukavice, které se válely na ponku, umazané od barvy.

Vlasy, jimiž jsem se obvykle pyšnila stejně jako ta Zlatovláska – ta když se česala, šla od jejích vlasů záře – jsem stáhla do culíku.

Když jsem, špinavá, unavená, spálená od slunce v obličeji a zaprášená, seděla na chmelnici nad třetím košem, napůl naplněným šiškami, ozvalo se nade mnou: „Ahoj, přišla jsem ti někoho představit.“ Nevěřícně jsem vzhlédla. Byla to Zuzana s bratrancem Edou.

Chtělo se mi začít výt na měsíc jako vlčice za úplňku. Zuzana se bezelstně usmívala: „Tak to je náš Eda.“ Podala jsem mu ruku. Rozpačitě ji stiskl. Nebylo co říct. Vypadala jsem jako strašidýlko z remízku. Byl to příšerný trapas.

Ta z chmelu

„Rád tě… poznávám,“ soukal ze sebe Eda a hned potom zmizel jako duch. „Tak ti pěkně děkuju!“ štěkla jsem na Zuzanu. Myslela jsem, že naším setkáním na chmelu skončily veškeré mé naděje. To by musel být Eda cvok, kdyby si chtěl uvázat na krk takovou polednici.

Ale Zuzana se kála a přivedla mi Edu pod nos ještě jednou, na tancovačce. „To je ta z chmelu, pamatuješ?“ upozornila. Byla jsem přesvědčená, že mě Eda nepozná. Ale on mě překvapil. „Pamatuju,“ usmál se.

„Už na chmelu ti to slušelo, ale teď ještě víc.“ Tím si mě získal. Po letech jsem vyprávěla dětem, že mě má jejich táta vážně rád, když jsem se mu líbila i coby jezinka.

Antonie (65), Zlín