Díky mé mladší sestřičce se mi konečně podařilo sblížit s tím, koho jsem tolik milovala. Dodnes jí za to děkuji.

Být starší sestrou je ta největší otrava na světě, přesně to jsem si tehdy, před více než třiceti lety, říkala. Bylo mi sedmnáct let, rodiče měli stále hodně práce a já jsem musela často hlídat svou o deset let mladší sestru Jitku.

Nepochopte mě prosím zle, měly jsme se rády. Avšak když je vám sedmnáct a máte neustále za zády malou sestru, máte pocit, že to je naprosto nesnesitelné. Naše zájmy byly naprosto odlišné.

Zatímco já jsem pokukovala po klucích a chtěla jsem se s jedním seznámit, Jitka si chtěla hrát s panenkami nebo na hřišti.

Už je mi sedmnáct!

„Půjdeš se mnou sáňkovat?“ zeptala se mě jednou Jitka s tou svou dětskou nevinností. „Ne! Je mi sedmnáct, já už sáňkovat nechodím!“ odsekla jsem jí tehdy nepříjemně. Zatvářila se nešťastně a odešla do svého pokojíčku jako zpráskaný pes.

Pochopitelně jsem si už tehdy připadala až příliš dospělá na tak dětinskou činnost, jakou bylo sáňkování, a rozhodně jsem se nechtěla ztrapňovat někde na kopci v hromadě sněhu.

Co kdyby mě viděl Štěpán, napadlo mě tehdy a oklepala jsem se při představě, jak se mi můj idol směje, zatímco já se válím ve sněhu v doprovodu malé sestry. To nemůžu dopustit. Štěpán byl moje velká tajná láska.

Byl o tři roky starší a samozřejmě si mě vůbec nevšímal. Já jsem na něm mohla oči nechat a tajně jsem si přála, aby mě pozval na rande. Kdyby se to tak změnilo, přála jsem si každý večer před spaním, ale stále jsem nevěděla, jak na to. Až mi návod nevědomky ukázal on sám.

Mladší bráška

Stála jsem právě ve frontě v samoobsluze na rohu naší ulice, když jsem ho uviděla. Šel po chodníku v doprovodu svého mladšího bratra a za sebou táhl sáňky. Nevěřila jsem svým očím a musela jsem se začít smát.

Zjevně jsme spolu měli společného daleko víc, než jsem si myslela. I on byl nejspíše vytíženým starším bratrem. Na rozdíl ode mě mu ale zřejmě bylo úplně jedno, kdo se mu za to bude smát, a tak na přání brášky vytáhl sáně a šel.

Musíme na kopec

V tu chvíli to bylo jasné, musím okamžitě na kopec. Nechala jsem nákup nákupem, vyběhla ze samoobsluhy a upalovala jsem rychle domů. „Oblékni se, jdeme sáňkovat,“ popoháněla jsem Jitku, která na mě vykuleně koukala.

Nedivím se jí, ještě včera jsem ji okřikla, že na sáňkování už jsem stará, a teď jí rvu na hlavu kulich, na ruce rukavice a nemůžu se dočkat toho, až vyrazíme sáňkovat.

Kamarádi ze školy

Moje motivace byla úplně jasná – okouzlit Štěpána, aby si mě konečně všiml a někam mě pozval. Když jsme dorazily pod kopec, už tam bylo rušno. Nebylo snadné v tom mumraji Štěpána najít, ale naštěstí mi pomohla moje milovaná sestřička.

Jak se ukázalo, malý bráška mého idolu byl jejím kamarádem ze školy, a tak nám cestu k nim našla sama.

Společná cesta životem

O hodinu později už jsem táhla sáňky do kopce společně se Štěpánem a oba jsme se smáli tomu, jak si ti dva naši mladší sourozenci dobře rozumí. A ostatně, my jsme na tom k mému nadšení nebyli jinak.

Díky našim malým sáňkařům jsme k sobě našli společnou cestu, která se už nikdy nerozdělila. Loni jsme oslavili už třicetileté výročí naší svatby a já svého manžela miluji pořád stejně. Lepší život si nedovedu ani představit.

Kateřina L. (51), Chomutov