Měl to být klidný dům, kde prožijeme stáří. Místo toho budil hrůzu! Ze zazděné místnosti se ozývaly tajemné hlasy!

S manželem jsme si nikdy na nouzi stěžovat nemohli, ale až po roce 1989 se nám začalo finančně opravdu dařit. Jarda, můj manžel, restituoval nějaké nemovitosti a pozemky.

Začal podnikat, a ačkoliv mým snem bylo žít na vesnici, kvůli jeho firmě jsme zůstávali dál ve městě.

Přáli jsme si vesnický domek

Synovi a dceři by se ostatně na venkov ani nechtělo, protože chodili ve městě do školy a měli zde i spoustu kamarádů.

Teprve poté, co vyrostli a založili si vlastní rodiny, jsme se rozhodli s manželem koupit nějaký starý vesnický domek, ve kterém si jednou budeme vychutnávat důchodový věk.

A bylo konečně rozhodnuto!

Pročetli jsme desítky inzerátů, ale nenašli jsme nic, co by nás nějak zvlášť zaujalo. Žádný z nabízených domů nebyl podle našich představ. Měsíce ubíhaly a my jsme stále nemohli nějaký vhodný objekt najít.

Ale pak, jednoho dne, mi Jarda ukázal fotografii domu, který se mi zalíbil na první pohled. Vypadal dost starobyle, jako typické vesnické stavení z dávných let. Nacházel se navíc v klidové oblasti a na okraji vesnice.

Nebylo o čem diskutovat, tenhle dům jsme chtěli oba dva. Dům byl výhodný i v tom, že poskytoval dost prostoru pro dlouhodobější návštěvy. A pokud by se tam syn nebo dcera někdy v budoucnu rozhodli opět žít s námi, nebyl by to problém. Místností tam bylo dost, takže by se tam bez problémů vešli oni a jejich děti.

První týden jsem byla v domě sama

Samotná koupě domu proběhla bez problémů. Byla jsem šťastná, když jsem konečně držela klíče od našeho nového domečku v rukou, a těšila jsem se, až v něm strávím první noc.

Protože byl Jarda stále vytížen svým podnikáním a musel kvůli tomu ještě zůstat ve městě, rozhodla jsem se, že v domě budu první týden sama. Chtěla jsem začít dělat nějaké úpravy a zařizovat kolem toho různé věci.

Netušila jsem však, s čím se během toho týdne setkám. Poprvé jsem ty tajemné zvuky zaslechla nedlouho po svém příjezdu.

Odkud pocházel dětský pláč?

Bylo stále odpoledne a denní světlo. Domnívala jsem se, že ten pláč se ozývá odněkud zvenku a že kolem třeba prochází nějaká maminka s kočárkem. Jenže když jsem se podívala z okna, nikoho jsem na cestě, která vedla kolem domu za vesnici, neviděla. A pak se navíc ten pláč ozval znovu, tentokrát mnohem blíž.

Necítila jsem se bezpečně

Dost mě to zneklidnilo. Šla jsem po zvuku toho hlasu. Ten mě dovedl až k jedné ze stěn hlavního pokoje. Najednou už jsem si nepřipadala příliš bezpečně. V duchu jsem si říkala, že tu možná straší.

Pořád jsem vše ještě brala s mírnou nadsázkou a věřila, že ten pláč ztichne, nebo že se všechno nějak vysvětlí. V různých časových intervalech se však ten srdceryvný pláč ozýval znovu a znovu. Teprve až s příchodem tmy ty zvuky definitivně ustaly.

Manžel mi příliš nevěřil

Když mi zavolal Jarda, váhala jsem, zda mu mám o tom tajemném jevu říct. Bála jsem se, aby mě nepovažoval za hysterickou nebo nepodezíral, že si snad vymýšlím nebo dělám legraci. Nakonec jsem to ale nevydržela a manželovi jsem se svěřila.

Sice se mi nevysmál, ale ani mi moc nevěřil. Když ale slyšel strach v mém hlase, slíbil mi, že se zeptá prodávajícího, jestli o tomto strašení něco neví. Druhý den byl nejprve klid. Další telefonát od Jardy mě ale vystrašil ještě víc.

Sdělil mi, že prý se v domě skrývá nějaká zazděná komora. Má se nacházet právě vedle toho hlavního pokoje. Sotva jsme domluvili, ozval se onen pláč znovu. V panice jsem nejprve vyběhla před dům. Až po několika minutách jsem se vrátila zpátky. Žádný pláč už jsem naštěstí neslyšela.

Za zdí byl prázdný prostor

Manžela jsem zneklidnila natolik, že druhý den přijel. Jakmile ten tajemný pláč uslyšel také, rozhodl se k ráznému kroku. Nechal onu stěnu, za níž se zvuky ozývaly, zbourat. Skutečně tam byl prázdný prostor – ale nic víc.

Rozhodli jsme se, že k rozřešení té záhady pozveme jednu moji známou, která se zabývala ezoterikou.

Kamarádka na to přišla!

Když přijela, tak nám po chvíli zkoumání sdělila, že tu kdysi dávno došlo k tragédii. Než tady postavili náš dům, zasáhl zde blesk malou dívku. Byla na místě mrtvá. To, co je slyšet, jsou prý projevy její duše.

Pak nám poradila, abychom to místo nechali vysvětit knězem, to by prý mohlo pomoci.

Očistný rituál skutečně pomohl

Někdo jiný na našem místě by možná o těch slovech pochyboval nebo by to celé považoval za hloupost. Já jsem ale naší známé věřila a s manželem jsme se zařídili podle její rady.

Od té doby se už opravdu ony záhadné zvuky nikdy neozvaly, takže v našem domečku můžeme trávit poklidné stáří tak, jak jsme si to s Jardou naplánovali.

Veronika T. (63), Náchod