Tolik jsem toužila, aby mě můj vyvolený konečně požádal o ruku! Trpělivě, ale dlouho marně jsem čekala. Vypadalo to, že se snad nikdy nedočkám. Kdybych jen tehdy věděla…

Dámy, nešlapte si po štěstí. Jednou jsem to udělala, od té doby se toho snažím vyvarovat. To bylo tak. Můj táta byl alkoholik, umřel už dávno na cirhózu jater. Mám za sebou nehezké dětství. Mámu to utrápilo, odešla na věčnost zanedlouho po něm.

Těžko se tedy divit, že jsem ten ďáblův vynález, alkohol, nenáviděla, a že jsem se zařekla, že bych nikdy nemohla žít s chlapem, který pije. Nejspíš jsem podvědomě hledala zapřisáhlého abstinenta, jenomže těch je v našich zeměpisných šířkách jako šafránu.

Ani mezi sportovci takového nenajdete. A tak jsem po několika zklamáních prostě už hledala v prvé řadě slušného kluka. Jindřich takový byl. Laskavý, férový, roztomile nesmělý. Sbalila jsem spíš já jeho než on mě. Jsem už taková, holka od rány.

Nějakou dobu jsme spolu randili, bylo to hezké. A pak už přišel podle mého názoru ten správný čas na veselku. Věděla jsem to já, všechny moje sestřenice i kamarádky, teta Bláža, ženské ze vsi. Bohužel jediný, kdo to nepochopil, byl můj vyvolený.

Nějak mu nedocházelo, že po období chození přichází období ženění. Tak je to přece, co svět světem stojí. „Holky, mám ho teda požádat já?“ již ve stavu absolutního zoufalství jsem se ptala svých sestřenic.

Jdi mi z očí

„Ženská o ruku požádat nemůže, to je nedůstojné,“ mínila Hana. „Možná jenom 29. února, říká se,“ zněl názor Jany. „Na přestupný rok čekat nehodlám,“ naježila jsem se. „V tom případě trpělivě čekej na žádost o ruku,“ odpověděla s pokrčením ramen.

Moc trpělivá tedy nejsem, ale poslušně jsem vyčkávala i nadále. Nic se nedělo. Ke všemu jednou přišel Jindra domů, to už jsme spolu bydleli, teta Bláža nám poskytla jednu cimru, a byl z něho cítit alkohol. To mě dorazilo. „Nenávidím opilce!“ ječela jsem na něj.

„Jestli jsi začal pít, řekni to rovnou, a jdi mi z očí! Člověk se mu dělá s večeří, na plotně má kastrol guláše, a on přijde domů zlinkovanej, no to se mi snad jenom zdá!“

O rok dřív

Chabě se bránil, že měl jediného malého panáčka, protože mistr ve fabrice slavil šedesátiny. „To mě nezajímá!“ hulákala jsem. „Ožrala mi nesmí do baráku!“ Nežádal o ruku a nežádal. Divže jsem se z toho nezbláznila.

Pak to konečně přišlo, vzali jsme se se vší slávou, a nazítří ráno, to už jsme byli svoji, povídá: „Mohla ses vdávat o rok dřív.“ Vyvalila jsem oči: „Cože?“ Usmál se: „Chtěl jsem tě požádat o ruku už loni. Dal jsem si na kuráž malýho panáčka.

Když jsem přišel domů, tak moc jsi na mě křičela, řekl jsem si: To bych byl padlej na hlavu, kdybych takovou saň žádal o ruku.“ Mám štěstí, že to se mnou nevzdal.

Ladislava (67), Sokolov